Do pozornosti dávame geniálnu knihu arcibiskupa Marcela Lefébvre:

Marcel Lefebvre – Sesadili ho z trunu


Vývoj zrady Cirkve Ježiše Krista

Svatý Pius X.

V žádném případě jsme jej neoznačili svévolně za posledního papeže mimo židovsko-zednářskou dialektiku při obsazování Petrova stolce, která vypukla okamžitě po něm.

Zde je zcela upřímný soud autora, teprve r. 1979 a tedy dost možná neplatně „vy­svěceného“ kněze, který si poklidně působí v církvi II. vatikánského koncilu, aniž by se nechal nějak rušit jejím ustavičným dialektickým „pokrokem“:

„Konkláve, jež zvolilo sv. Pia X., bylo posledním, které proběhlo v starobylé, tradiční formě, a prvním, u nějž se objevil tisk předem, současně i po něm.

Zcela nepokrytý neomodernista, platně vysvěcený, avšak laicizující kněz Andrew Greeley, to říká ještě mnohem zřetelněji:

„Od roku 1903 probíhal neustálý zápas mezi starým a novým, mezi kuriálním a pastorálním postojem, mezi takovými, kteří chtěli věřit modernímu světu, a těmi, kdo mu nedůvěřovali.“

A přesně tentýž Pius X. byl prvním a posledním papežem, který dialektiku moder­nistů nazval pravým jménem a pranýřoval!

V protimodernistické encyklice „Pascendi Dominici Gregis“ píše:

„Mínění modernistů se proto porozumí lépe, když se ohlédneme na vývoj spo­ru mezi dvěma silami – jedné, která naléhá na pokrok, a druhé, jež jej konzerva­tivně tlumí.

Konzervativní prvek je v Církvi velmi silný; spočívá v tradici. Její představitelkou je religiózní autorita, a to jak kvůli právu, neboť autoritě přísluší tradici ochraňovat, tak i fakticky, protože autorita stojí mimo proměny ži­vota a je jen sotva nebo vůbec ne dotčena vším, co pohání pokrok.

Na rozdíl od toho působí na pokrok naléhající a nejhlubším potřebám ve vědo­mí laiků se přizpůsobující síla, zvláště pak těch, kteří – jak se říká – stojí ve víru života. Zde, ctihodní bratři, je již viditelný onen náhled, který by chtěl laicismus jako princip propašovat do Církve. Z kompromisu mezi těmito oběma silami, konzervativní a pokrokovou – jinak řečeno: mezi autoritou a vědomím laického světa – povstává pokrok a jeho proměny.“

Tehdy papež ovšem ještě netušil, že by se bezprostředně po jeho smrti tatáž špatná dialektika přenesla i na samotné různé nejvyšší církevní autority.

Oficiální učitelská a disciplinární opatření sv. Pia X. proti modernismu jsou vše­obecně známá a lze se je všude dočíst.

Téměř nebo vůbec neznámá je historie „Sodalitium Pianum“.

Zde se v té věci přidržujeme nejlepšího, totiž nejpřímějšího a nejzevrubnějšího pra­mene, jaký vůbec existuje.

Jde o drobnou knížku, kterou pravověrný francouzský katolický kněz Francois Ducaud-Bourget dopsal již v lednu 1954, avšak mohl ji vydat až o dvacet let později, ro­ku 1974. Vyšla však absolutně nezměněná, jak sám v předmluvě z roku 1974 potvrzuje: „Ne­upravil jsem ani jediné slovo svého rukopisu.“

„Sodalitium Pianum“ založil roku 1909 nadmíru schopný, vzdělaný, horlivý, čino­rodý a ve víře pevný kněz a teolog msgre Umberto Benigni (1862-1934) jako mezi­národní informační službu pro Svatý stolec, která příslušným úřadům kurie dodávala především takové zprávy o modernistických pletichách v kněžstvu a mezi teolo­gicky vzdělanými laiky celého světa, které by se k nim jinak jen sotva dostaly. Ale také jako organizaci, jejíž členové vždy ve svém okolí potírali modernismus slovem i písmem. To poslední zednářští nepřátelé „Sodalitia“, kteří přece sami vždy vskrytu podrý­vali, téměř nikdy nezmiňovali – většinou ji představovali jako jimi drze nazývanou „špiclovskou organizaci“.

Ano, neohrožený obhájce víry msgre Benigni byl a dodnes je za svou velice účin­nou práci ještě posmrtně zuřivě pomlouván a nenáviděn; stejně jako samotný sv. Pius X.

Přesto např. zjevně sám již modernistický církevní historik Franz Xaver Seppelt, který (bohužel) pokračoval v základním díle „Dějiny papežů“ od Klemense Lofflera, se v roce 1940 ještě neodvážil frontálně napadnout papeže, jenž zemřel v pověsti sva­tého. Místo toho v řečeném díle záludně tvrdil, jaká „je škoda, že sám o sobě oprávněný a nezbytný boj proti modernismu přivodil špatné a politování hodné průvodní jevy šířením zlovolné podezíravosti a kaceřování; s nesvědomitou lehkostí se vznášela obvinění z modernismu nejen proti věrně katolickým učencům ze světského kněžstva a řeholnického stavu, nýbrž i proti členům episkopátu, a navíc byl církevním učitelským úřadem stanovený po­jem modernismu nepřípustným způsobem svévolně rozšiřován.

Hlavou tohoto ,integralistického’ spiknutí, které se neostýchalo pracovat s po­vážlivými prostředky, byl monsignore Benigni, jenž – bohužel – nacházel sluchu, ochrany a podpory v nejvyšších vatikánských kruzích.“

Hned uvidíme, co to bylo za „nejvyšší kruhy“, na jejichž konkrétní pojmenování byl tento pokrytec tehdy ještě příliš bojácný!

To již následující zpracovatel tohoto zásadního díla papežských dějin, modernistický církevní historik Georg Schwaiger, předělal roku 1964 právě citovaný text násle­dovně:

„Hlavou ,integralistického spiknutí’ byl italský monsignore Benigni. Za zády Pia X., ale přesto s podporou vlivných lidí kurie organizoval Benigni přísně ve­dený tajný spolek k prosazení zcela anachronických [překonaných] požadavků. Sami biskupové byli nesmírně podezíráni. … Ne bez viny Pia X. mohla tato hra tak dlouho pracovat s tak povážlivými prostředky.“

I tento úskočný pokrytec nejenže lže, ale ještě se zaplétá do protimluvů; jak může být někdo „vinen“ něčím, co se děje „za jeho zády“!?

Ve skutečnosti se to však vůbec nedělo „za zády“ mezitím svatořečeného papeže! A v žádném případě se také nejednalo o „hru“.

Pius X. naopak dobré dílo od počátku uvítal a postavil je pod ochranu Konzistoriální kongregace, když byl jejím tajemníkem kardinál De Lai, jejímž prefektem však byl on, osobně sám papež!

A byla to také především tato Konzistoriální kongregace (jež dozírala na práci biskupů i na duchovní stav jejich diecézí), která průběžně dostávala informace, sesbírané msgre Benignim. 7. března 1911 jmenoval papež Pius X. msgre Benigniho svým osmým apoštolským protonotářem, přestože jich odedávna bylo vždy jen sedm – známka zcela mi­mořádné vážnosti a ocenění!

  1. července 1911 udělil papež msgre Benignimu prostřednictvím vlastnoručního do­pisu své apoštolské požehnání. Text (v mém překladu z latiny) zněl takto:

„Členy Sodalitium Pianum, Naše milované syny, nabádáme v Pánu, aby ve výtečně započatém díle pokračovali a nadále vedli dobrý boj víry, přede­vším proti početným bludům a nekalostem modernistů. Vyprošováním vše­ho dobrého od Pána vám udělujeme své velmi láskyplné apoštolské požehnání.“

Téměř přesně o rok později, 8. července 1912, obdržel msgre Benigni znovu vlast­noruční papežský list podobného obsahu:

„Členy Sodalitium Pianum, Naše milované syny, kteří se nadmíru zaslou­žili o katolickou věc, nabádáme v Pánu i nadále vést dobrý boj za Boží cír­kev i Svatý stolec proti jejich vnitřním i vnějším nepřátelům. Vyprošováním od Pána všeho dobrého jak vám, tak i vašemu institutu, udělujme své velmi láskyplné apoštolské požehnání.“

A znovu přesně o dva roky později, 6. července 1914 – jen půl druhého měsíce před svou smrtí – si již těžce nemocný papež nenechal vzít zaslání třetího vlastnoručního dopisu msgre Benignimu:

„Blahopřáním milovaným synům a vyprošováním jim od Pána všechno nejlepší a spásné jakožto odměnu, udělujeme vám na důkaz Naší mimořád­né přízně apoštolské požehnání.“

Kromě toho dostalo Sodalitium mnohokrát zcela precizní pokyny buď osobně od papeže, nebo od jeho kardinála-státního tajemníka Rafaela Merry del Val: tak roku 1919 mělo sledovat „kongres liberálních katolíků“ v Berlíně a referovat o něm stát­nímu sekretariátu; jindy mělo pozorovat již odsouzené hereticko-schizmatické mariavity v polské Censtochové a informovat o nich religiózní kongregaci!

Kromě toho poskytoval sv. Pius X. msgre Benignimu jednou ročně soukromou audienci a pokaždé mu předal darem pro jeho dílo 1 000 lir (tehdy řádově mno­honásobně větší částku než naposled před zavedením eura).

Sodalitium Pianum usilovalo o oficiální církevně-právní uznání za sekulární insti­tut, kterého však nemohlo dosáhnout pro svou (připomeňme, že papežem schvále­nou) zčásti tajnou činnost, tj. kvůli (bohužel nezbytné) anonymitě některých svých členů. Přesto mělo oficiální program, „Piem X. schválený a požehnaný“!

Z řečeného programu vyplývá, že msgre Benigni a jeho spolubojovníci, stejně jako sám papež, přesně věděli, že za modernismem stálo židovské zednářstvo. Zde je několik příslušných výňatků z programu:

„I. Jsme integrální [nedílní] římští katolíci. A jak řečeno: integrální římský katolík přijímá vcelku učení, disciplínu a nařízení Svatého stolce i všechny prá­voplatné důsledky pro společnost i jednotlivce. Je ,papežský’, ,klerikální’, protimodernistický, protiliberální, protizednářský.

  1. (.. ) Víme, že v momentálních a místních každodenních událostech přinej­menším nakonec vždy jde o pradávný boj mezi oběma velkými organizovanými silami: na jedné straně jediná církev Boží, římsko-katolická; na druhé straně její vnitřní i vnější nepřítel. Vnější (židovsko-zednářské sekty a jejich přímí spojen­ci) jsou pevně v ruce ústřední moci sekty [= tajné vrchnosti zednářstva]; vnitřní nepřátelé [modernisté], demokracií nadšení liberálové etc. ) jí slouží jako vědo­mé či nevědomé nástroje infiltrováním a rozkládáním katolíků.
  • Potíráme vnější i vnitřní sekty vždy a všude ve všech formách, a to všemi čestnými a vhodnými prostředky.“

S tím však měl být od roku 1914 rázný konec.

Nejdříve I. světová válka přetrhala mezinárodní spojení Sodalitia Pianum a tím je odsoudila k faktické nečinnosti. A poté, když spojení znovu fungovalo, skončilo dekretem papeže Benedikta XV.

Zde však musíme sled našeho vyprávění ještě jednou přerušit.

Rampollova klika

Je totiž mimořádně důležité znát postavení kardinála Rampolly jakožto jednoho z nejvýše zasvěcených agentů židovského zednářstva resp. Satanovy synagogy.

Rampolla sice nikdy nebyl papežem, ale přesto dokázal propašovat celou „prová­zanou skupinu“ zasvěcenců do Vatikánu, resp. do vysokých i nejvyšších církevních úřadů; kliku, jejíž členové se znovu a znovu po mnoho desetiletí vzájemně podpírali a podporovali.

Za odhalení zmíněné „skupiny“ resp. sítě vděčíme pravověrné mexické novinářce Mary Ball Martínezové. Než si jako první dala konečně dohromady jedna a jedna, považoval celý svět Rampollu za izolovaný a především domněle za „ojedinělý pří­pad“ bez následků.

Autorka sice ve své čtivě psané knize vědomě upustila od detailních odkazů na prameny, přesto je naprostá většina jejích údajů korektní!

  • Mariano Rampolla del Tindaro se narodil 1843 na Sicílii, 1866 byl vysvěcen na kněze, 1869 povolán do římské kurie, 1875 dosazen na nunciaturu v Madridu a ro­ku 1877 se vrátil do kurie.

Od roku 1878 vládnoucí nový papež Lev XIII. jej jmenoval 1882 titulárním arci­biskupem a novým nunciem v Madridu. Roku 1887 povýšil Rampollu na kardinála a současně jej udělal svým novým státním tajemníkem, kterýžto mimořádně důležitý post si udržel až do smrti Lva XIII. v roce 1903.

Tím byl Rampolla ve vládě katolické církve po zhruba 16 let druhým mužem po papeži a jako takový za tak značnou dobu způsobil mimořádně mnoho.

Svým státním tajemníkem, který navenek vždy ukazoval velkou zbožnost, se však ve víře pevný a prozíravý Lev XIII. nenechával téměř nijak ovlivňovat v oblasti učení, ani politiky (kde se o to Rampolla vícekrát pokoušel).

Přesto však kardinál – státní tajemník několik svých lóžových kumpánů z duchoven­stva (kteří možná byli teprve jím samým v takové proměněni) dokázal dostat do důležitých postavení, resp. jim do nich připravil cestu.

A byl v tom opravdu pilný.

  • Giacomo Della Chiesa (Benedikt XV.) vzdor svému podezření budícímu ob­vyklému židovskému jménu pocházel ze starého katolického šlechtického rodu; jeden z jeho vzdálených předků, Bernhardin della Chiesa, františkánský misionář v Číně, byl roku 1700 prvním biskupem nově zřízené diecéze Peking.

Della Chiesa se narodil roku 1854 v Janově, 1878, v roce úmrtí papeže Pia IX. byl vysvěcen na kněze, již 1882 přišel do státního sekretariátu, „r. 1883 jako soukromý ta­jemník doprovázel [právě jmenovaného] nuncia Rampollu do Madridu, a r. 1887 jej jako důvěrný spolupracovník následoval do státního sekretariátu, kde také po Rampollově odchodu zůstal pod Piem X.“

Ještě důkladněji nás informuje sám kryptomodernistický církevní historik Franz Xa­ver Seppelt v roce 1940:

„Roku 1901 se della Chiesa stal státním podtajemníkem a jako takový zůstal pravou rukou Rampolly (a tím i Lva XIII.) Poslední dobou byl také prostřední­kem mezi papežem a státním tajemníkem.

Nový papež Pius X. jej ve funkci potvrdil i pod novým státním tajemníkem Merry del Val. To však obecně vypovídalo o odstavení, protože se nestal Rampollovým nástupcem nebo alespoň nunciem; také své překvapivé jmenování arci­biskupem v Bologni jako nástupce kardinála Svampa 16. prosince 1907 chápal v témže smyslu.“

Přestože tedy vůči Rampollovi a jeho „pravé ruce“ della Chiesovi choval (velmi oprávněnou) nedůvěru, sv. Pius X. zjevně věřil, že je třeba vyhovět starému zvyku, podle nějž se nezbytné „odstavení“ musí podle možnosti zakrýt odsunutím na vyšší místo, aby se zachovalo vnější zdání důstojnosti „odstaveného“ alespoň v očích prostých věřících.

Došlo to tak daleko, že papež úplně nakonec, pouhý čtvrtrok před svou smrtí, i když jen s nechutí, učinil „nevyhnutelné“.

Podle tradice příslušela arcibiskupovi z Bologni kardinálská hodnost – tudíž ji Della Chiesa, kterému byla papežem již sedm let odpírána, nakonec přece jen dostal. U absolutně nepodezřelého kronikáře Seppelta (1940) k tomu znovu čteme:

„Povýšení na kardinála na sebe nechalo dlouho čekat. Povídalo se, že na nejvyšším místě byly obavy ze silné převahy Rampollových myšlenek v kolegiu kardinálů, kdyby mu jako druhé Já stál po boku jako kardinál.

Teprve po Rampollově smrti obdržel Della Chiesa šarlatový klobouk v posled­ní konzistoři Pia X. (25. května 1914).“

Papež, který již cítil svůj konec, pravděpodobně doufal, že krátce před tím jmenova­ný kardinál nebude mít v příštím konkláve žádnou šanci. Jak známo, dopadlo to jinak!

A nejen – jak mnozí nerozumně říkají – „teoretička spiknutí“ Ball Martínezová -, nýbrž zcela „seriózní“ – jak by řekli titíž zlomyslní ignoranti – „LThK“ k tomu napro­sto upřímně podotýká:

„V konkláve roku 1914 vzhledem k začínající světové válce bylo jeho dlouho­leté setrvávání v Rampollově škole rozhodující.“

3) Rafael Merry del Val, jak celý svět „ví“, zemřel „v pověsti světce“. Nespočetní katolíci se modlili jeho proslulé (a navíc teologicky bezvadné) „litanie pokory“ a modlí se je dodnes (aniž by z nich bylo něco vypouštěno). Dokonce i jinak mimořádně jasnozřivá Mary Ball Martínezová v jeho případě chy­bovala.

Ve své knize plné chvály na tohoto muže píše, že podle jejího názoru by sv. Pius X. bez něj nebyl schopen toho, čeho v boji proti modernismu tak šťastně dosáhl.

Nový důkaz neuvěřitelné perfektnosti služebníků Satana v zvráceném umění – jako sám jejich pán a mistr – přestrojit se „za služebníky spravedlnosti“ (srv. 2 K 11,14-15)!

Věnec vítězství pravdy tentokrát patří americké katolické badatelce Randy Engelové. Napsala objemné „zásadní dílo“, jak asi musí být nazváno, o sexuálním zneuží­vání v (bohužel jí ještě za katolickou považované) církvi II. vatikánského koncilu, ale také ve skutečné Církvi, tedy té před osudným 8. prosincem 1965.

Rychle se totiž ukázalo, že většinu sodomitů v pravé Církvi tvořili podloudně do ní proniknutí vysoce zasvěcení podrývači židovsko-zednářské proticírkve!

A rovněž zdánlivě „svatý“ kardinál Merry del Val, který v knize Randy Engelové hraje vysloveně neslavnou roli.

Následující řádky přebíráme z článku italského katolického měsíčníku „Chiesa viva“, jenž není v zásadě ničím jiným, než jedním dlouhým citátem z řečené knihy, tedy podle italského překladu stran 716-718 anglického originálního vydání, na nichž jsou uvedeny až puntičkářsky důkladné výsledky autorčiny badatelské práce ve věci „svato­sti“ Merry del Vala.

Ukázalo se, že tento muž – což bylo Mary Ball Martínezovou i mnoha dalšími po téměř sto let přehlíženo – patřil také přímo k Rampollově síti tak, jako Della Chiesa, Gasparri, Radini-Tedeschi, Pacelli, Roncalli a Montini!

Podle všeho, ale skutečně podle všeho zdání měl tento vysoký zasvěcenec skuteč­ně židovské, resp. marranské „kořený“, jak se tomu od jisté doby všude tak pěkně říká. Engelová se k tomu podrobněji nevyjadřuje, ale přesto píše:

„Rafael Merry del Val y Zulueta se narodil 10. října 1865 v Londýně. Řada urozených předků jeho otce sahala až do Irska a Anglie 17. století, a dále pak do Sevilly ve Španělsku, zatímco jeho matka – z holandské, skotské a španělské krve – byla dcerou proslulého finančníka banky Zulueta and Company v Lon­dýně.“

Přesně v druhé polovině 17. století, během Cromwellovy éry i po ní, se španělští a portugalští Židé poprvé zase dostali na britské ostrovy – stojí to ve všech lepších dějepisných knihách, ale zcela jistě v každých, samotnými talmudisty napsaných „dějinách židovského národa“!

Téměř všichni Židé přicházeli do Anglie jako bankéři nebo bohatí obchodníci.

Později, ke konci století, po nástupu Viléma Oranžského na trůn, přicházeli do An­glie také ze své momentální vlasti, z Holandska, kde již od svého vyhnání ze Špa­nělska o dvě století dříve hromadně hledali útočiště.

Případ by tedy mohl být jasný.

Potomek marranů, Merry del Val, studoval nejprve v Bruselu, poté teologii v ang­lickém Ushawu, až nakonec „po audienci u Lva XIII.“ zakotvil v Římě na „Accademia dei Nobili Ecclesiastici“ (Akademii církevních příslušníků šlechty), kde byl 30. prosin­ce 1888 vysvěcen na kněze a zůstal v akademii, aby tam a na Gregorianě dokončil svá teologická a církevně historická studia.

Na řečené akademii se spřátelil s americkým kněžským seminaristou jménem Francis Augustus MacNutt, který se však po přijetí nižších svěcení necítil být ke kněžství povolán. MacNutt mezitím žil dál v Římě „a zůstal“, jak Engelová doslova uvádí, „ve spojení s Merry del Valem a s kardinálem Mariano Rampollou del Tindaro. Ve své biografii Mac Nutt zdůrazňuje, že při konkláve 1903 dával přednost kandidatuře Rampolly před Sartem“

Engelová pak předkládá dokumenty, které bez jakékoli možnosti pochyby dokláda­jí, že kardinál Merry del Val během úřadu státního tajemníka sv. Pia X. ve své reziden­ci potají udržoval vztahy se sodomitskými přáteli a pořádal homosexuální orgie, a zvláště pak s výše zmíněným Francisem MacNuttem.

Není zde místo na podrobnější projednání, zvláště když u Engelové je všechno na­prosto přesně popsáno.

Dodejme pouze, že Lady Queenborough, aniž by tehdy – v roce 1933 – o Merry del Valovi a jeho orgiích věděla (a zvláště ne o dnešních nekonečných pedofilních skandálech v církvi II. vatikánského koncilu) s až zarážející precizností prohlásila: „Z poznámek zapsaných samotným Theodorem Reussem, i z korespondence mezi ním a Karlem Kellnerem vešly ve známost základní principy O.T.O. a po­tvrzují zjištění, že tato organizace byla vytvořena k výslovnému účelu

dosadit falický kult na místo křesťanství.“

the-o-t-o-secret-priapus3

Nás však především zajímá, že Merry del Val byl přes svého intimního přítele Mac Nutta prokazatelně ve spojení s Rampollou. A nepochybně nejen přes něj.

Vždyť za své následovnictví po Rampollovi v mimořádně důležitém úřadu státního tajemníka zjevně děkuje – samotnému Rampollovi!

O tom nás již však neinformuje Engelová, nýbrž anonymní autor časopisu „Chiesa viva“ v následujícím pokračování série článků.

Z Rampollovy biografie cituje málo známou skutečnost, že na smrt nemocný papež Lev XIII. svého kardinála-státního tajemníka výslovně nechtěl za svého nástupce: „Opravdu jej nepředstavil jako ,kandidáta’ na papeže, protože ještě než začal svůj smrtelný zápas, Lev XIII. se rozloučil s kardinály a každému z nich doporu­čil, aby hlasoval pro Girolama Maria Gottiho, bývalého generálního představeného karmelitánů a ,červeného papeže’. tj. prefekta [Congregatio de] Propa­ganda Fide.“

Dále z téže knihy cituje rovněž téměř neznámou skutečnost, že veto rakouského cí­saře proti případnému zvolení Rampolly papežem bylo jisté již dlouho před začátkem konkláve!

„Přesně během dlouhé předsmrtné agonie starého papeže informoval list ,Corriere della Serra’ z 11. července 1903 o hrozbě veta, vznášejícím se nad nadchá­zejícím konkláve a zacíleným na zmaření Rampollovy kandidatury, který se halil do hermetického mlčení a nepodnikal nic ve svůj prospěch.“

Veto ovšem nehrozilo jen snad, jak jsme stále bez důkazu ujišťováni dobromysl­nými dušičkami, že císař o Rampollově nejvýše zasvěceném lóžovém členství věděl, nýbrž ze zcela banálních politických důvodů.

Rampolla totiž všeobecně politicky platil za přítele Francie a protivníka Němec­ka i Rakouska.

Náš autor spojil oba body a nadmíru zajímavě je vysvětluje:

„Fakt, že kardinál Rampolla ještě před skonem Lva XIII. věděl, že nebyl ,kandidátem’ papeže a současně mu také bylo známo veto, hrozící jeho kandidatuře, nás musí vyvést z míry vzhledem k nečekané smrti msgre Volpiniho, prosekretáře konkláve, a jeho následného nahrazení dalším z Rampollových chráněnců, msgre Merry del Valem, který z této náhodně nabyté pozice nenadále dosáhl přízně nového papeže Pia X. a byl jmenován státním tajemníkem a okamžitě poté i kardinálem.

Kardinál Rampolla si podržel své postavení prezidenta Papežské biblické komise a 30. prosince 1908 jej Pius X. jmenoval sekretářem Svatého Officia, takže se on sám – stejně jako jeho chráněnci msgre Merry del Val, msgre Giacomo Della Chiesa a msgre Pietro Gasparri – udržel v nejvyšších místech vatikánské hierarchie.“

Merry del Val zůstal kardinálem-státním tajemníkem až do smrti sv. Pia X. který se bohužel díky jeho chytrosti a početným (zednářským) kontaktům tohoto (téměř) per­fektního pokrytce nikdy nedozvěděl o jeho orgiích, a stejně tak málo i ostatní katolický svět! Z donucení, aby „nevyletěl“, se musel navenek účastnit boje proti modernismu, aniž by jej mohl brzdit.

Co však současně způsobil trvale neblahého v oblasti personální politiky, to se dá už jen tušit…

Merry del Val zemřel roku 1930; posledním členem Rampollova týmu, Pavlem VI. roku 1975 zcela vážně zamýšlený „proces blahořečení“ zůstal neuskutečněný – z dů­vodů, které veřejnosti nikdy nebyly sděleny.

4) Pietra Gasparriho udělal podle Mary Ball Martínezové Rampolla „svým šéfasistentem“. Je podivné, že tento církevní hodnostář je sice v rozsáhlé literatuře církevních dějin 20. století zmiňován na mnoha místech, přesto se nedají najít prakticky žádné precizní údaje o jeho životopisu resp. církevní kariéře.

„LThK“ z let 1930-1938 mu nevěnoval žádný článek, protože ještě žil. Nicméně je udivující, že – tehdy za katolickou příručku považovaný – „Herders Konversations Le­xikon“ [Herderův konverzační lexikon] z let 1909-1910 jej už uvádí.

Podle něj se narodil 1852 v italském Visso, od roku 1880 (spíše však – jak bylo ob­vyklé – ve věku 24 let, tedy 1876) byl knězem a od r. 1896 profesorem na Pařížském Institutu Catholique, 1898 byl jmenován titulárním arcibiskupem v Cäsarei a apoš­tolským delegátem pro Ecuador, Bolivii a Peru, než se 1901 stal tajemníkem Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti. V konzistoři z 16. prosince 1907 jej Pius X. povýšil na kardinála.

Jak však Mary Ball Martínezová přišla na myšlenku označit Gasparriho za Rampol­lova „šéfasistenta“?

Jednoduše proto, že Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti se na jedné straně zabývala stejnými věcmi, jako státní sekretariát: vatikánskou „zahraniční poli­tikou“ v širším smyslu slova. Na druhé straně sice nebyla organizačně, přesto fakticky podřízena státnímu sekretariátu, než Pius X. v roce 1908 konečně uskutečnil již dávno potřebnou „dalekosáhlou reformu a reorganizaci celé struktury ústředních římských úřadů“!’

Kongregace pro mimořádné záležitosti byla reformou přinucena k formální spolu­práci se státním sekretariátem; později, roku 1925, z ní dokonce papež Pius XI. udělal první ze tří sekcí samotného státního sekretariátu.

I když se spolupráce stala formální až od roku 1908, přesto byla již dříve nezbytně neformální. A kardinál Gasparri, jak jednoznačně vyplývá ze všech mých pramenů, skutečně byl od počátku zcela téhož ducha jako jeho představený, kardinál Rampolla. Přesně jako Rampolla se zasazoval za Piem X. odmítnutou spolupráci s otevřeně proticírkevní, zednářskou vládou francouzské republiky.

Byl také potají zuřivým nepřítelem Sodalitia Pianum, což se však ukázalo teprve při roku 1923 zahájeném procesu blahořečení Pia X, v jehož rámci totiž jako „svě­dek“ pozdějšímu světci vytýkal, že tuto organizaci schválil a zvýhodňoval, ale přede­vším že jí popřával sluchu a poté nařizoval jistá personálně-politická opatření.. .!

Okamžitě po svém zvolení jmenoval Benedikt XV. novým kardinálem-státním ta­jemníkem „kardinála Domenica Ferrata, také předního diplomata z Rampollovy ško­ly…, takže vznikla slovní hříčka „rampolli di Rampolla“ (Rampollovi dědici), kteří se však přesto“ již zmocnili Vatikánu“.

Nebyl to bohužel bonmot, nýbrž smutná skutečnost!

„Avšak Ferrata zemřel již 10. října 1914 a dostal nástupce.   v osobě Pietra Gasparriho.“ A znovu, i když ne již přímo z Rampollovy „školy“, tak přece jen z jeho nejbližšího okolí.

V konkláve roku 1922 by se pak Gasparri dokonce téměř stal – sám papežem, protože „druhý den se dostala do popředí jeho kandidatura, pro níž bylo v několika ko­lech odevzdáno 24 hlasů“!

Teprve po čtrnáctém skrutiniu se shodli na „outsiderovi“ jménem Achille Ratti.

Lóže si však dokázaly tento „nezdar“ zase kompenzovat, protože Pius XI. se, ať už z jakéhokoli důvodu, rozhodl ponechat Gasparriho jako státního tajemníka!

Teprve 7. února 1930 Gasparri z úřadu, který za dvou papežů – přesně jako Rampolla – zastával po 16 let, odešel pro vysoký věk; zemřel 18. listopadu 1934.

5) Eugenio Pacelli se roku 1930 stal neodkladně Gasparriho nástupcem v státním sekretariátu, který tím byl od roku 1887 do 1939, kdy se Pacelli sám stal papežem, resp. dokonce do 1958, protože od roku 1944 byl Pius XII. současně svým vlastním státním tajemníkem – vždy obsazen chráněnci a/nebo odchovanci vysoce zasvěce­ného lóžového bratra Rampolly!

O Pacelliho zčásti subverzivním působení na papežském trůně – které však nikdy nepřestoupilo hranice hereze – se lze dostatečně informovat ve výše zmíněné knize Mary Ball Martínezové (bez poznámek pod čarou) i v mé knize „Koncilní deklarace o náboženské svobodě.“ (s poznámkami).

Narozen 1876 a 1899 vysvěcen na kněze, byl – poněkud bez respektu, ale výstižně – hýčkaným „kuřátkem“ Rampolly, Della Chiesy a Gasparriho, protože „od roku 1901 pracoval v papežském státním sekretariátu“, tedy současně pod státním sekretá­řem Rampollou i jeho podtajemníkem Della Chiesou! Je jistě zajímavé, že jej osobně zrekrutoval Rampollův důvěrník Gasparri!

„Velký papežův diplomat, pozdější kardinál Gasparri se dostavil do domu rodiny Pacelli. Monsignor [sic] Gasparri si přišel pro Eugenia Pacelliho ja­ko svého spolupracovníka. Monsignore byl tajemníkem Kongregace pro mimo­řádné církevní záležitosti a potřeboval pomocníka pro své velké plány.“ „Roku 1901 Don Eugenio vstoupil jako ,apprendista’ [učedník] do Kongrega­ce mimořádných církevních záležitostí.

Byl představen kardinálu Rampollovi del Tindaro – tedy právě tomu kardinálu-státnímu tajemníkovi, o němž Lev XIII. říkával: ,Co kardinál prohlásil, to se také stalo!’.

Po třech letech se stal ,minutantem’ [sekretářem]! … A tehdy dohlížel na jeho práci také onen státní podtajemník Giacomo della Chiesa z Janova, který měl jen o několik málo let jako papež Benedikt XV. vybrat Eugenia Pacelliho k jedné z nej obtížnějších diplomatických misí kurie.“

Zajisté, Rampollův muž vždy „vybíral“ toho dalšího.

„Sicilián Rampolla, Anglošpaněl Merry del Val a Janovan Giacomo della Chiesa tvořili jedinečné trojhvězdí. Jaká to škola pro Eugenia Pacelliho,“ zvolal jiný z jeho nadšených biografů. A pokračoval:

„Mnozí budou později říkat, že velmi liberální činnost kardinála Rampolly vytvořila příznivé klima pro rozkvět modernismu. Zapomínají však, že se mu­sel před ním sklonit dokonce i železný kancléř Bismarck .“

Jen sotva lze neobratněji „hájit“ skrytého podporovatele modernismu Rampollu, před kterým se, jak známo, židovsko-zednářsky řízený protestant Bismarck musel ne bez důvodu „skláněť…

„Od roku 1904 patřil Eugenio Pacelli k nejbližším spolupracovníkům Pietra Gasparriho. V roku  1911 se stal podtajemníkem, 1912 zástupcem tajemníka a 1914 tajemníkem [jak jsme již viděli, do roku 1914 Gasparrim vedené a se státním sekretářem Merry del Val úzce spolupracující] kardinálské kongregace pro mimořádné (politické) záležitosti církve.

Roku 1917 jej Benedikt XV. [= Della Chiesa] nechal konsekrovat titulárním arcibiskupem v Sardes a poslal jako nuncia do Mnichova a poté do Berlína, než jej Pius XI. (na doporučení svou demisi připravujícího Gasparriho?) povolal zpět do kurie a jmenoval kardinálem.“

 6) Angelo Roncalli byl, jak Ball Martínezová správně uvádí, chráněnec nového bis­kupa z Bergama, Giacomo Radini Tedeschiho.

Roncalli byl teprve 10. srpna 1904 vysvěcen na kněze; v prosinci téhož roku jme­noval Pius X. Radini Tedeschiho vrchním pastýřem diecéze, a 29. ledna 1905 mu v Sixtinské kapli osobně udělil biskupské svěcení.

Ano, Radini Tedeschi před svým jmenováním diecézním biskupem skutečně praco­val pod Rampollou v státním sekretariátu, i když bohužel není přesně řečeno, od kdy do kdy.

A znovu ano, skutečně ihned po jeho biskupském svěcení si jej právě čerstvě vy­svěcený Roncalli vyvolil za svého soukromého tajemníka, který také po smrti Radiniho 21. srpna 1914 napsal biografii svého biskupského příznivce!

Ano, dokonce i to souhlasí: sám náš mimořádně nekritický, ba přímo pochlebující Roncalliho biograf, který také všechny Roncalliho souputníky vždy maluje na růžovo jako nejzbožnější a nejryzejší katolíky, nemůže jinak, než s politováním konstatovat, že Radini Tedeschi měl nejpozději roku 1913 rozhodně „dojem“, že Pius X., který na něj původně spoléhal, mu již – právem! – nedůvěřoval.

Světec musel během svého pontifikátu stále znovu poznávat, že důvěřoval perfekt­ním modernistickým pokrytcům, kteří se teprve později dali poznat v pravém světle!

Nebo také vůbec ne.

Krátce před svou smrtí se francouzskému majorovi Cuignetovi v soukromé audienci svěřil: „Vzdor všemu tomu, co jsem podnikal, se mi ani na okamžik nepodařilo zadržet postup sekty.“!

A konečně dokonce i souhlasí, že „Tedeschi“ (vysl. „Tedeski“) je podle samotných židovských údajů často se vyskytující židovské jméno, stejně jako jeho verze Tedesco“, „Tedesquť, „Todesco“ a „Todesko“…

Benedikt XV. alias Giacomo della Chiesa, který jej v roce 1921 povolal do Říma, „byl sám velkým přítelem msgre Radiniho“, prozrazuje nám jaksi mimochodem Roncalliho biograf Algisi.

Pius XI. „který [Roncalliho] dobře znal již od časů msgre Radiniho“, jej ro­ku 1925 jmenoval titulárním arcibiskupem v Areopolis a krátce poté poslal jako apoš­tolského vizitátora do Bulharska.

Po různých dalších diplomatických místech, za která asi děkoval kompetentnímu kardinálu-státnímu tajemníku Pacellimu, jej ten osobně, mezitím již jako papež Pius XII., jmenoval koncem roku 1944 nunciem v Paříži.

Konečně v roce 1953 povýšil Pius XII. Roncalliho na kardinála a hned poté jej jme­noval benátským patriarchou. Když se 28. října 1958 stal Roncalli papežem, pospíšil si splnit svou exkluzivní (ló­žovou) povinnost: jen o pět týdnů později, přesně 5. prosince 1958, povýšil na kardinála a špičkami lóží již dávno vyhlédnutého svého nástupce Montiniho!

7) Giovanni Battista Montini se narodil roku 1897 v Brescii, 1920 byl vysvěcen na kněze a již roku 1922 přišel do Státního sekretariátu, odkud se po menší oklice v roce 1923 vrátil 1925 na nunciaturu do Varšavy.

Byl tedy pod ochranou kardinála-státního tajemníka Gasparriho. Následně pak pod touže ochranou Pacelliho, který mu také pomohl až nahoru – jak známo, přesně tak funguje „týmová spolupráce“…

„Roku 1937 se Giovanni Battista Montini stal substitutem kardinála-státního ta­jemníka Eugenia Pacelliho… 1944 vedoucím oddělení pro vnitrocírkevní záležitosti v Státním sekretariátu, a konečně 1952 náměstkem státního tajemníka“ a tedy něčím jako náhradou za Piem XII. zrušený, resp. jím spoluřízený post skuteč­ného státního tajemníka!

Jak jsme si již ukázali, Roncalli mu hned po nástupu svého úřadu jako Jan XXIII. předal kardinálský klobouk.

Rampollova síť po dobrých sedmdesát let (1887 až 1958) podrývala a umístila do episkopátu a jmenovitě do kolegia kardinálů dostatek „plevelných ryb“ k zajištění Montiniho „zvolení“…

„Montini byl favorit,“ říká jeden z jeho modernisticko-zednářských stoupenců, a ten také skutečně – ne sice na první pokus, ale přesto po pouze šesti volebních kolech – dostal potřebnou většinu hlasů!

Benedikt XV.

Ve všech modernisty, příp. zednářskými „liberály“ napsaných biografiích je každo­pádně zaníceně vychvalován především za rozpuštění Sodalitia Pianum.

Nejdříve se však podívejme na střízlivá fakta.

„1. listopadu 1915 potvrdil Benedikt XV. ve své encyklice ,Ad beatisimi’ od­souzení modernismu i svým předchůdcem nařízená disciplinární opatření včetně protimodernistické přísahy.

Přesto výrazy ,integralismus’ a ,integristický’, kterých msgre Benigni, ale také k Sodalitiu přímo nepatřící obhájci papežské linie užívali, nebyly od té doby encyklikou schváleny.“

To poslední lze interpretovat tak anebo tak. Na jedné straně nebyl výraz právě šťastný, protože lze být jen zcela katolíkem nebo vůbec ne. Na druhé straně se katolíci mohli od modernistů (krypto-)heretiků nadále vymezovat už jen negativně tím, že se distancovali jako „protimodernisté“.

Ať už je tomu nakonec jakkoli, list kardinála De Laie z 3. srpna 1915 udělil Sodalitiu výslovně povolení a dokonce příkaz pokračovat ve své práci.

Toto prozatímní zdání ochrany bylo papežem Della Chiesou chytře vykalkulováno, protože náš informátor, který řečený dopis v italském originále v úplnosti dokládá, vy­světluje:

„Nicméně když světová (válečná) katastrofa uzavřela hranice, korespondence se zahraničím byla nemožná a organizace msgre Benigniho se stala neúčinnou.“

Jistě, to nebyla vina papeže, ale znamenitě se mu hodila.

A pak přesně dva roky po skončení I. světové války, ještě než Sodalitium Pianum mohlo plně obnovit svou dřívější práci, obdržel msgre Benigni náhle dopis od kardiná­la Scarettiho, prefekta koncilní kongregace, v němž se doslova říkalo:

„… a poté, co jsem si v té věci vyžádal příkazy Svatého Otce, vám sděluji, že tato svatá kongregace ZA SOUČASNÝCH ZMĚNĚNÝCH OKOLNOSTÍ považuje rozpuštění Sodalitia Pianum za adekvátní.“

Dopis měl datum z 25. listopadu 1921. O necelé dva měsíce později, 22. ledna 1922, byl Benedikt XV. mrtev.

„Potopení“ Sodalitia bylo jedním z jeho posledních úředních výkonů!

A byl to přesně tento „velký čin“, za nějž jej od té doby všichni zednáři (se zástěrou i bez ní!) vychvalují až do nebe.

Musíme se zde spokojit s několika příklady za všechny ostatní, které by bylo možné uvést. Franz Xaver Seppelt, údajně zbožně katolický církevní historik (1940): „Hlavou tohoto ,integralistického’ spiknutí, které se neostýchalo pracovat s povážlivými pro­středky, byl monsignore Benigni, jenž bohužel nacházel sluchu, ochrany a podpory v nejvyšších vatikánských kruzích.

Teprve Benedikt XV. skoncoval s tímto nešvarem, který v mnoha ohledech způsobil tolik neštěstí.“

Georg Schweiger, rovněž údajně katolický církevní historik (1964): „Ne bez viny Pia X. mohla tato hra tak dlouho pracovat s tak povážlivými prostředky. Rychle s ní skončil až Benedikt XV.“

Hans Kuhner, nekatolický (pravděpodobně talmudistický) „kritický“ historik papežství (1977): „[Benigni] založil zároveň Sodalitium Pianum, Piův tajný spolek, který měl nahradit upalování na hranici, znemožněné civilním zákonodárstvím. Byla pročmuchávána celá katolická Evropa, a dokonce ani hierarchové nebyli toho ušetřeni. Benigniho spiklenecké hnízdo zrušil až Benedikt XV., který mu byl sám podezřelý, stejně jako později Jan XXIII.

Papež také obnovil vztahy s Francií, a se všechno otravujícím Sodalitiem Pianem předchozího pontifikátu rázně skoncoval.“

Andrew Greeley, laicistický kněz, „Sociologie a teologie“ (1978): „… Pius X. vzdor vší své prostotě a svatosti vedl nejbezohlednější panství, jaké církev zažila od inkvizice. Po Piově vládě pak následoval krátký odklad během pontifikátu Benedik­ta XV., který většinu pronásledování pod záštitou kardinála Merry del Val ukon­čil. Benedikt XV. byl každopádně jedním z nejpřístupnějších, nejinteligent­nějších a nejliberálnějších papežů církve od Napoleonových časů.“

Hubert Stadler, historik papežství (1983): „Benedikt XV. sice pokračoval v cent­ralizačních snahách svého předchůdce, ale také se postaral o likvidaci Sodalitiem Pianum organizovaného kuriálního nešvaru špiclování.“

Pius XI.

K jeho činnosti zde již není mnoho co dodat. O podstatných bodech, v nichž se ne­chal negativně ovlivňovat Rampollovým mužem Gasparrim, se lze podrobně dočíst u Ball Martínezové.

Oba jeho státní tajemníci z Rampollovy „školy“ jej bohudíky nedokázali tak per­fektně zmanipulovat, jak jejich skrytí nadřízení doufali. Pokud uvěříme Greeleymu, tak „autoritativní rys Pia XI. připadal překvapující těm, kteří jej zvolili, a také Gasparrimu“!

Nebo ještě příznačněji:

„Zpočátku to vypadalo, že zvolení Rattiho papežem a jmenování Gasparriho státním tajemníkem bylo malým vítězstvím stoupenců Benedikta XV., a tedy že by se dal očekávat liberální postoj k modernímu světu.

Když Gasparri zemřel a Pius XI. se mohl svobodně řídit svým vlastním in­stinktem, vrátila se církevní politika zase rychle směrem Pia X.“

A znovu:

„Roku 1922 vypadal kompromisní kandidát jako vítězství progresivních sil. Ve skutečnosti to však byla reakcionářská cesta, když zemřel progresivistický státní tajemník.“

Podle toho by byl Pacelliho vliv na Pia XI. slabší, než vliv Gasparriho. Nelze však tvrdit, že by papež Pius XI. ani jedinkrát nezmínil slovo „modernismus“. Ve své encyklice „Ubi Arcano“ z 23. prosince 1922 odsoudil tehdy již několika teology předkládaný relativismus v oblasti morální teologie jako „morální modernismus“.

Přesto řečený zásadní dogmatický modernismus Pius XI. zde ani nikde jinde vý­slovně nezavrhl, i když ten byl nadále virulentní (= prudce nakažlivý).

Vzdor svým oběma důležitým encyklikám, o Kristově kralování nad společností („Quas primas“, 1925) a proti ekumenismu („Mortalium animos“, 1928), které se židovskému zednářstvu absolutně nemohly líbit, je Pius XI. zednářsko-liberálními his­toriky obecně kárán až nápadně mírně.

Za „nešťastný“ nebo podobně je (ostatně zásadně vyjednaný Gasparrim) označo­ván konkordát s italským státem, a ještě méně uznání nachází (ostatně Pacellim dojed­naný) konkordát s Německou říší.

Tehdy prostě byli v obou státech u vlády „nevhodní“ lidé.

Zvláště je však Pius XI. chválen za odsouzení (rasisticky motivovaného) antisemi­tismu z roku 1928 a za jeho encykliku proti nacionálnímu socialismu z roku 1937, jejíž text ovšem ve skutečnosti napsal – Rampollův muž Pacelli!

Rádo se naopak zamlčuje, že v další encyklice „Divini Redemptoris“ krátce poté od­soudil ostřeji, ba dokonce ještě mnohem ostřeji také bezbožný komunismus.

Pius XII.

Již zde bylo řečeno, kde se lze podrobně dočíst o jeho fatální činnosti. Jsou tam i důkazy, že jak „západní“, tak i komunistický „východní“ tisk jeho zvolení uvítal s až nápadnou radostí. Zde si jen pro doplnění uvedeme další, výmluvné svědectví:

„Když prošla světovým tiskem zpráva o zvolení dřívějšího státního tajemníka Eugenia Pacelliho, tu s výjimkou nacionálně socialistických novin zazněl chór všeobecného souhlasu, ba nadšení, s nímž byl uvítán nástupce velkého papeže misií a míru, Pia XI.“

Světový tisk musel být tehdy dočista pravověrně katolický, není-liž pravda?

Nelze vyjít z úžasu. Z úžasu nad těmito více než naivními katolickými zaslepenci, kterým již nic, ale vůbec nic nechtělo připadat nápadné na podivných chvalozpěvech Kristu nepřátelského světa na nového papeže.

V díle „Koncilní deklarace o náboženské svobodě…“ je také uvedeno mnoho „po­volaných“, tedy neomodernistických, resp. zednářských hlasů, které později Pia XII. bez okolků označovaly za toho, kdo již zasel všechno to, co pak Jan XXIII. potřebo­val pouze sklidit.

Převážně je však dodnes označován za („rozumně“...) „konzervativního“. Proč to je v jistém ohledu „oprávněné“, to jsme si objasnili již výše.

Modernistický historik papežství Stadler si je dvojí dialektické funkce Pia XII. sice jen zhruba, ale přesto vědom:

„Pius XII. byl se svou teologií a církevní tradicí v zajetí kouzla papežů Pia IX. a Pia X. . Taková církevně-politická tvrdost jeho pontifikátu byla ovšem mírně­na střízlivým diplomatickým realismem pro politické věci a nezbytnosti, který jej odlišoval od jeho vzorů.

Když Pius XII. 9. 10. 1958 v Římě zemřel, zajistil již církvi místo v druhé po­lovině 20. století, nicméně její další perspektivy musely být teprve vypracovány.“

Že téměř všechny již přinejmenším v principu byly Piem XII. „vypracovány“, to ovšem Stadler – na rozdíl od jiných – nepochopil.

„Apologie i nenávist, panergykus [= přemrštěná chvála] i odmítání, stylizo­vání i kritika jsou v posuzování papeže stále ještě v rovnováze,“ zůstává jinak divoký štváč Hans Kuhner v roce 1977 pozoruhodně zdrženlivý a narážkovitě dodává: „Soud dějin ještě neřekl poslední slovo.“

Dílem nic netušící, dílem vědomě ignorující, tedy oči zavírající glorifikace Pia XII. jako „poslední“ velké zářící postavy na papežském trůně „tradicionalisty“ všech odstínů je všeobecně známá.

Proto ji není třeba nějak zvlášť prokazovat.

Jan XXIII.

Jeho „zásluhy“ ve smyslu židovského zednářstva jsou zaznamenány jak u Ball Martínezové, tak podrobněji v díle „Koncilní deklarace o náboženské svobodě.“; lze si je tam přečíst.

Jak již bylo řečeno, Jan XXIII. potřeboval pouze otevřeně rozvíjet, co jeho posled­ní „konzervativní“ předchůdce „progresivního“ potají, tiše a nenápadně započal.

Jak nadšeně je dodnes oslavován za jeho tehdejší (třebaže nyní již brutálně „před­stiženou“) „reformu církve“, to je snad také všeobecně známo. Proto zde bude stačit několik exemplárních příkladů z jeho pozůstalosti.

Zjevně židovského původu nebo jinak s talmudisty spojený, radikálně modernistický historik církve Ernst Joseph Görlich, měl v roce 1967 asi rozzářené oči, když totiž s radostným souhlasem cituje od Církve veřejně a ve vší formě odpadlého modernistu, který motto Malachiášova proroctví „Pastor Angelicus – Andělský pastýř“ z ničeho nic přesunul z Pia XII. na Jana XXIII. A sice doslovně takto:

„Joseph Schnitzer, který vzdor svému konfliktu s církví nikdy po ní nepřestal toužit, 10. listopadu 1911 v přednášce v Bernkastelu řekl: ,Žijeme v nezlomné důvěře, že po Piovi X., Piovi XI. nebo Piovi XII. přijde ten, který nejen že bude chtít, ale také se stane skutečně religiózním papežem; bude ten Pastor Angelicus, opravdový budoucí papež míru, ten, který představuje po čtyři století neukojenou touhu křesťanstva! A potom bude jeden pastýř a jedno stádo!’ Tím Pastorem Angelicus se stal Angelo Roncalli, Jan XXIII.“

Podobně jedovatá chvála přišla roku 1977 také od pravděpodobného talmudisty Hanse Kuhnera:

„S tímto papežem začala nová epocha papežství zatím téměř nedozírného do­sahu. Pro svět je svou moudrostí a působností prvním ze všech papežů a proto ve vlastním smyslu nesmrtelný. Nezatěžoval lidstvo novými dogmaty, nevydal žádné křesťany obtěžující de­krety, ani závazná nařízení. Podle vlastních slov otevřel okna světu a svolal jedenadvacátý všeobecný koncil k vytvoření něčeho nového.“

Méně emfaticky, věcně umírněněji, ale zcela ve stejném duchu neomodernistický historik církve Hubert Stadler konstatuje:

„Pozice Pia XII. nepochybně tvořila pozadí, na němž se otevřenost a ochota k dialogu Jana XXIII. měla jako nečekaná novota a obnova tak zřetelně a pů­sobivě odrážet.“

Zkrátka a dobře, přemrštěné chvalozpěvy liberálních, neomodernistických a židovsko-zednářských dialektiků na papeže Roncalliho se nechají zpívat na jednu a totéž melodii: „Přijde jaro, přijde, zase bude máj…“

Pavel VI.

Jako poslední z Rampollova týmu měl dokončit „revoluci“, kterou skrytě připravil Pius XII. a Jan XXIII. již otevřeně nechal propuknout. Přesněji řečeno první velkou etapu této revoluce, neboť revoluční „pokrok“ nikdy neustává. Přinejmenším ne dříve, než falešný mesiáš, Antikrist, se celému lidstvu viditelně nechopí světovlády. Přestože Pavel VI. jemu přidělenou roli perfektně sehrál, „oficiálně“ se mu děkuje jen málo.

Takový osud ostatně sdílí se všemi „konzervativními“ členy dlouhého řetězu stále se pěkně střídajících „konzervativních a „progresivních“ vůdců politického i „spirituál­ního“ druhu.

Omezíme se proto na dvě charakteristická hodnocení jeho (od konce roku 1965 už jen zdánlivého) pontifikátu.

Již v roce 1971 hned dva velcí dialektici v jedné a téže knize vynesli svůj soud nad „působením“ Pavla VI.: nechvalně proslulý neomodernista Karl Rahner, SJ i tehdejší šéfredaktor pro své otevřeně neo­modernistické zaměření stejně tak neblaze známé „Herder-Korrespondenz“, David Seeber.

 Rahner v předmluvě k Seeberově dílu soudil takto:

„Způsob vlády, opatření i činy Pavla VI. … působí rozporným dojmem. po­krokové’ i ,konzervativní’ se zde podivně vzájemně mísí… Pokrokovost i konzervativismus, smělost i opatrnost, náhlá rozhodnutí i předlouhá otálení, rozhod­né pokračování v impulzech druhého vatikánského koncilu i tendence spíše re­gresivního druhu se prolínají ve všech oblastech, i když v některých může být in­tenzita rozdílná.“

Krásné, není-liž pravda, jak zde Rahner vyjádřil Montinim ztělesněnou syntézu = novou „konzerva­tivní“ tezi!

Zatímco však pro Rahnera probíhal za Pavla VI. „pokrok“ až příliš pomalu, zastává Seeber – do té míry ještě lepší, totiž perfektní dialektiku – názor, že tato syntéza byla momentálně nejspíš přesně to pravé:

„…příští pokolení budou s větším odstupem již nesoudit ani tak podle toho, kolik bran otevřel budoucnosti církve. Budou se však podobně jako jeho současníci (právě z většího odstupu) ptát po tom, kolik služeb prokázal církvi ve velké zlomové situaci pokoncilní éry, církvi bezprostřední současnosti.

Tím může být služba vystřízlivění, jehož v církvi momentálně všichni potře­bují; uspěchaní, netrpěliví a rozčarovaní, tedy ti, kteří se utíkají k tradici, kdož soudí, že církev – v čele s papežem – připravila křesťanstvo o šance na budoucnost.“

To uhodilo hřebík na hlavičku, zasáhlo přímo do černého.

Poznávacím znamením působnosti Pavla VI. bylo „vystřízlivění’ po divokém „opo­jení pokrokem“ od „koncilu“.

Tedy konsolidace, což však znamená udržení a upevnění již „dosaženého“, než mohl být zahájen další velký „pokrok“!

Další revoluční etapa bezuzdného interreligiózního ekumenismu a začínajícího otevřeného satanismu byla od roku 1978 „úspěšně“ zvládána Karolem Wojtylou – než ji Joseph Ratzinger měl znovu konsolidovat svou „službou vystřízlivění“.

Nyní tedy můžeme od Jorge Bergoglia očekávat pravděpodobně poslední (a nejgrandióznější) „pokrok“ – již definitivně do propasti!

O konečné „vystřízlivění“ se pak ovšem osobně postará Ježíš Kristus!

Souhrn

  1. Benedikt byl od počátku pouze „přechodným papežem“ a měl „přivést domů“ Piovo bratrstvo.
  2. Jeho brzké odstoupení bylo vždy plánováno pro „případ úspěchu“, s nímž on a jeho muži v pozadí počítali již od roku 2007.
  3. Když se na podzim 2012 úspěch stále ještě nedostavil, neměli nejvyšší vůdci Satanovy synagogy chuť, resp. trpělivost ještě déle vyčkávat.
  4. Bergoglio měl být původně již roku 2005 zvolen na místě Ratzingera, ale ustou­pil mu po společné taktické úvaze Ratzingera i ostatních zákulisních manipulátorů.
  5. Nejpozději od jara 2008 byl Bergoglio znovu připravován na své nadcházející zvolení, mj. i zhotovením početných snímků nové „pokory“ a „prostoty“.
  6. Benediktovo odstoupení i Bergogliovo zvolení bylo od A do Zet ve znamení kabalistické číselné magie.
  7. Bergoglio se roku 1999 stal „čestným rotariánem“, byl však již tehdy nejvýš zednářsky resp. lucifersky zasvěcen a nosil tomu odpovídající „insignie“.
  8. Bergogliho nejvyšší satanské zasvěcení je zřejmé také z toho, že ve svém kandi­dátském projevu před kardinály užil jen luciferistům srozumitelné, esotericky-okultní heslo „Mysterium lunae„.
  9. Toto „Tajemství Měsíce„, o něž má „církev“ podle něj „usilovat“, obsahuje v zá­sadě dva body: a) vypuzení Kristovy Církve židovskou synagogou; b) nahrazení kato­lické bohoslužby satanistickým „falickým kultem“.
  1. Oběma aspektům „Měsíčního tajemství“ již Benedikt vzdal symbolicky hold na své mitře, paliu i ve znaku: mušle naznačují „smrt“ pravé Církve; „Pan“ je zde za luciferský falický kult.
  2. Bergoglio okamžitě, doslova od prvního dne, ještě znásobil satanskou symbo­liku: na mitře má obrovský falus, ve znaku Lucifera jako „jitřenku“, a téhož Lucifera jako „Ducha Svatého“ a „Pana“ za falický kult na svém náprsním kříži.
  3. Bergoglio byl a nadále je v nejtěsnějším kontaktu s organizovaným, protikřes­ťanským Židovstvem, jehož nejvyšší agent dává najevo nesmírné potěšení z (jím sa­mým zaranžované) volby.
  4. Zinscenovaná „prostota“ Bergoglia – Františka má především za cíl již v Buenos Aires připravenou satanskou symboliku právě pod tímto pláštíkem uvést do Říma.
  5. Dále tatáž „pokora“ a „nenáročnost“ poskytují výbornou záminku k odstranění všech ještě přetrvávajících vnějších známek papežství.
  6. Bergogliovou hlavní úlohou je přesně ona dvojí, obsažená v jeho Mysterium lunae„: a) odstranění všech stop katolického papežství; b) podporování homosexuality, pedofilie i všech ostatních forem satanského falického kultu„.
  7. Slovy i symboly již úřad papeže zredukoval na pouhého „biskupa“… v souladu s tím lze co nevidět očekávat radikální přeměnu jeho „úřadu“ na zcela novou funkci „nejvyšší duchovní hlavy“ všech světových náboženství = celého lidstva, na níž již pra­cuje.
  8. Co Zjevení svatého Jana neboli Apokalypsa od 13. kapitoly prorokuje o „druhé šelmě’ – „lžiprorokovi“, jako nezbytném asistentovi Antikrista, se naplní v jeho nástupci.

    Všetko podstatné o vývoji zrady Cirkvi Ježiša Krista je na:

     dialekticky_sled_papezu_poslednich_100_let

Mysterium lunaefalický kult 

the-o-t-o-secret-priapus3

Vývoj zrady Cirkvi Ježiša Krista