EUCHARISTIE – Smlouva nová a věčná

Ve čtvrtek večer, den před svou smrtí, Ježíš Kristus ustanovil Eucharistii, Nejsvětější svátost. „Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: „Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět. Vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.““

Na druhý den Ježíš na potupném kříži vydal samého sebe v oběť za nás. Je to smlouva nová a věčná, potvrzena Jeho Krví. Ježíšova smrt na Golgotě je projevem největší Boží lásky ke každému z nás.

Svatá Eucharistie je nekrvavou Obětí, je zpřítomněním Kristovy oběti na Golgotě. Má být centrem našeho života. K tomu je ale zapotřebí, abychom se mši svatou naučili správně prožívat. Tajemství, s nímž se křesťané setkávají ve svátosti Svaté Eucharistie, je má přetvářet v nového člověka: zde přijímají nové srdce i nového ducha, zde se vírou spojují s Kristovou smrtí, prožívají spoluvzkříšení spolu s Ním a sjednocují se s Kristem ve svatém přijímaní. Zde platí: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.” (J 6,56) Pokud neprožíváme eucharistii takovým způsobem, pak tato svátost končí v pouhé obřadovosti. Dalším současným problémem je, že eucharistie vysluhovaná knězem, majícím jednotu s duchem Assisi a současnými herezemi popírajícími Kristovo Božství, Jeho vzkříšení i Božskou inspiraci Písma, není už vysluhovaná platně.

Bůh nás chce učinit svatými. Co je to svatost? Mnozí si řeknou: „Svatost, to není pro mne, ta je jen pro nějaké výjimky, pro lidi, kteří k tomu byli povoláni“. Ale Ježíš říká, že ke svatosti jsme povoláni všichni, a v listu Židům stojí: „Bez svatosti nikdo neuzří Pána!“ Svatost znamená být oddělen, rezervován pro Boha. To neznamená, že člověk zůstane sám sebou a bude takzvaně sloužit Bohu. Znamená to především úplné zřeknutí se sebe samého, své vůle, svých plánů, představ a podobně… abychom již nežili sami sobě, ale žili pro Krista, pro nás ukřižovaného a vzkříšeného. Prvním krokem ke svatosti je cele se Bohu vydat. Toto vydávání se je nutno obnovovat, prohlubovat a aktualizovat ve všech životních situacích. Člověk sám, bez Boží milosti, toho není schopen, ale nemusí se bát, že by nám Bůh tuto milost nedal. Vždyť sám řekl: „Buďte svatí, jako já jsem svatý!“ (1 Pt 1,16). Tedy úplná vydanost Bohu je velmi nutná. Taky je potřebné vědět, co to konkrétně znamená a jak konkrétně je třeba tuto vydanost uskutečňovat. Bez vydanosti se Bohu není možné milovat Boha ani bližního. Tedy vydanost je nutný předpoklad lásky a vlastně – už láskou samou!

Eucharistie je smlouva nová a věčná! Ke každé smlouvě je třeba dvou stran. Jednou stranou je Ježíš, který se bezvýhradně dal a na druhé straně máš být ty, který řekneš k Jeho ANO své ANO. Přirovnáním je uzavření manželské smlouvy! Nestačí, když ženich řekne před oltářem své „ano“, jestliže nevěsta mlčí, smlouva je neplatná, nebyla vůbec uzavřena!

Prevzaté z uogcc.org.ua


Historie Slavnosti Božího Těla

Svatá Juliana z Lutychu  se narodila 1192 v Retinne v diecézi Lutych v Belgii. V 5 letech zcela osiřela. Příbuzní ji svěřili na výchovu do kláštera augustiniánek v Mont Cornillon. Již ve 14 letech se stala řeholnicí a chtěla se věnovat službě nemocných, ale protože se současně velmi zajímala o spisy církevních otců, naučila se latinsky. Četla hojně svatého Augustina a sv. Bernarda z Clairvaux.

Juliana z Lutychu

Od 17 let věku měla mystická vidění. Mezi těmito viděními zaujímá zvláštní místo vidění měsíce v úplňku, který však nebyl zcela úplný a navíc byla na něm skvrna. Byla tím velmi znepokojena a dva roky se modlila, aby se jí dostalo vysvětlení. Sám Pán jí vyložil, že obraz měsíce představuje církev, které však schází svátek, který by oslavoval jeho největší dar, jakým je Nejsvětější Svátost. Řekl jí, že je povolána, aby takový svátek zavedla. Tohoto úkolu se polekala a nejdříve ho ukrývala v sobě jako tajemství. V úsilí o zavedení svátku jí pak pomáhala blahoslavená Eva z Lutychu.

Když byla poslána do Mont Cornillon jako abatyše, obrátila se v záležitosti Božího Těla na nejvýznamnější muže ve svém okolí. Patřili k nim Jan z Lausane, který byl kanovníkem u sv. Martina v Lutychu, dominikán a teolog Hugo de Saint Cher a její zpovědník Jacques Pantaleon, lutyšský arcijáhen, pozdější papež Urban IV.

Slavnost Boží Těla se začala slavit nejdříve v Lutychu v roce 1246, kde o její zavedení usiloval kníže biskup Robert de Tourote. Juliana k ní připravila potřebné liturgické texty. Biskup Robert byl však nemocný a pobýval ve Fosses. Měl v úmyslu svolat místní synodu a oficiálně zavést svátek Božího Těla, ale zabránila mu v tom jeho smrt 16. října 1246.

Občané v Lutychu nové slavnosti nepřáli a jejich nevole způsobila, že Juliana v roce 1246 musela svůj klášter opustit. Prošla několika kláštery. Posledním místem jejího působení a pobytu bylo Fosses-la-Ville, kde zemřela 5. dubna 1258. Pius IX. ji v roce 1869 prohlásil za svatou. Zavedení svátku Božího Těla pro celou církev se nedožila.

Konečným podnětem pro jeho ustanovení byl eucharistický zázrak, který se stal 1263 v kostele sv. Kateřiny v Bolseně na břehu stejnojmenného jezera. Mši svatou zde slavil pražský kněz Petr, který konal kající pouť do Říma, aby odčinil své pochybnosti o skutečné přítomnosti Krista v pod způsobami chleba a vína. Když pronesl slova proměňování a pozvedl hostii, chléb se v jeho rukou proměnil v krvácející maso.

Pověst o této události se rychle rozšířila. Papež Urban IV., který se kvůli politickým konfliktům o moc v Itálii celý život nedostal do Říma, pobýval tehdy v nedalekém Orvietu. Na jeho žádost přinesl mu místní biskup zázračnou hostii a korporál. Papež padl před zázračnými způsobami ihned na kolena. Korporál se dodnes přechovává jako vzácná relikvie ve zvláštní kapli v katedrále v Orvieto.

Orvieto_cathedral

Katedrála v Orvieto

V roce 1264 ustanovil Urban IV. svátek Božího Těla a pověřil sv. Tomáše Akvinského, aby sestavil příslušné liturgické texty. Lepšího autora nemohl najít. Jeho eucharistické hymny a sekvence patří k velikým pokladům církve. (Pange lingua, Sacris solemniis, Verbum supremum prodiens, Lauda Sion Salvatorem, Ave verum ) Veliký světec a učitel církve vložil do těchto úchvatných básní všechen svůj literární um, vynikající teologické znalosti a celé své srdce i víru.

Papež Urban však záhy nato zemřel a nový svátek se na řadě míst setkával s nepochopením. Definitivně ho v církvi ustanovil zvláštní bulou teprve Jan XXII. v roce 1317.

První procesí s Nejsvětější Svátostí se konalo v Kolíně nad Rýnem. Ve XIV. století již procesí zevšeobecněla. Kromě veřejného holdu vzdávaného Králi nebe a země přítomnému z lásky k lidem pod nepatrnými způsobami, byly tyto průvody ke čtyřem oltářům mimo chrám spojeny s prosbami o ochranu od všeho zlého a o dobrou úrodu. Na některých místech se tyto průvody konaly po celý oktáv. Tato forma eucharistické úcty si u věřícího lidu získala velkou oblibu a nabývala stále větší okázalosti, která se v některých oblastech stala součástí místní kultury.

Kaple s relikvií korporálu z Bolseny v katedrále Orvieto

Kaple s relikvií korporálu z Bolseny v katedrále Orvieto

Pravzaté z lumendelumine.cz

Procesia z roku 1933 s pápežom Piom XI.:

Slávnosť Božieho Tela a Krvi