Pozvání do Svaté Poustevny

V této době velkého soužení máme jedno velké privilegium: Můžeme žít ve Svaté Poustevně, jakou je Neposkvrněné Srdce Panny Marie, obklopené vůní svatých a blahoslavených v očekávání, že očištění srdci, které Bůh dovede k naplnění, přinese světu období míru ve kterém rozkvete Jednota Církve.

S těmito inspirativními slovy nám jedna anonymní čtenářka odhaluje tajemství, které má životní důležitost v této době zkoušky a zmatku. Existuje požehnané místo, na kterém se můžeme ihned ubytovat, především pokud se nám zdá, že už nemůžeme dál a už si nevíme rady. Je to útočiště nedotknutelné, ve kterém panuje nenahraditelný mír, vnitřní poustevna, která nás neodděluje fyzicky od světa, ve které nás Boží vůle nevzdaluje od osob, svěřených naší péči, ale dovoluje nám bydlet duchovně v zahradě láskyplné a velkodušné Královny, v její nepopsatelně líbezné přítomnosti a ve společnosti mnoha vznešených dam a šlechticů. Zde jsme opojeni vůní vznešených ctností a občerstveni vodami křišťálového Božího života, živeni vonnými plody zářivých nauk a osvěženi vlahým vánkem ráje. Zde je možno se s jistotou setkat s Králem, který se prochází a kochá se svým milovaným panstvím, kam neproniklo ani nejmenší semínko špatné byliny a nikdy nevstoupila žádná škodná.

Ono neposkvrněné Srdce, které je zcela jedno se Srdcem Vykupitele, je oživujícím zdrojem všech milostí. V něm není možno ztratit ze zřetele Prvorozeného nového stvoření, který byl počat díky velkodušnému souhlasu onoho Srdce a z jehož krve se živil po devět měsíců. Vyšel z Jejího zapečetěného lůna, aby ozářil zatemněný svět, tak jako vyšel ze zapečetěného hrobu jako počátek věčného života a dal vznik obnovenému světu. My všichni v Něm jsme Boží děti, skutečně, nikoliv jen obrazně, ne pouze jako jeho tvorové, ale skrze milost jako účastníci téhož jeho života, díky přivtělení do Jednorozeného. Ta, která Ho přivedla na tento svět v těle, nás obnovila v duchu. Matka Boží právě jako taková je Matkou Církve. Její mateřská funkce vzhledem k nám nezastiňuje onu funkci nebeského Otce, naopak, od ní se vyvíjí a k ní nás vede: nemůže existovat žádné mateřství samo o sobě ani se oddělovat od skutečnosti, které zavdalo podnět.

Každá matka má nevyhnutelný úkol označit otce svého dítěte, které pouze ve vztahu k němu může plně přijmout svou vlastní bytostnou identitu. Velké poruchy citové orientace dnešních dnů je důsledkem selhání této nevyhnutelné mateřské funkce, kterou ruší konfliktní vztahy mezi rodiči, nebo ještě častěji absence vyloučeného otce nebo jeho bezvýznamná přítomnost pro jeho nezralost a pro roli přetížené matky. Příkladů omylů a deformací na tomto poli bohužel není málo.

Naše duchovní Matka naopak je ve svém plném vztahu k Synovi současně dokonale sjednocená s Otcem v neustávající působnosti Ducha Svatého, jehož je dokonalou a neposkvrněnou nádobou. Svatá Panna žije celá v Trojici a je proto prototypem, ztělesněním a dokonalým naplněním církve. Ve mši svaté na kolenou na prvním oltářním stupni pokračuje v obětování Plodu svého lůna a spolu s Ním s ním odevzdává sama sebe v jediné oběti.

Toto spojení tvora s výkupným činem (který naplňuje vtělená božská Osoba jako hlavní subjekt, nikoliv však jediný), se do něho vnořilo ve stejném okamžiku, kdy došlo k jeho naplnění a právě tím umožnila naši následnou spoluúčast. Bůh chtěl, aby Žena měla podíl na jeho spásné oběti podle typicky mateřské dynamiky, neřku-li analogie. Její účast jak ve fyzickém zplození tak na této oběti by nebyla možná bez zásahu Spasitele, a i když je mu podřízena, stala se nezbytnou pro uskutečnění procesu. Nyní také my, znovuzrozeni z Kříže, můžeme se přidružit k Oběti, abychom si přisvojili její plody a také sebe obětovali Otci, a tak byli přijati do trinitárního života do neustálé a nevýslovné cirkulace lásky. Teprve poté, co kněz přinesl na odpuštění hříchů Oběť čistou, svatou a neposkvrněnou, přijal nás do oběti a vzdal tak Bohu povinnou úctu, můžeme vpravdě vyslovit modlitbu synů, kterou nás naučil náš Pán: Pater noster, qui es in coelis…

Je to modlitba, která nás staví před Boha jako znovuzrozené bytosti, oděné do královské důstojnosti a povolané do ráje. Je to anticipace našeho vzkříšení, po kterém budeme mít účast, pokud až do konce setrváme ve víře a v lásce, na onom zmrtvýchvstání našeho Prvorozeného, který vlastním sebeobětováním nám otevřel cestu do věčnosti. Všechno toto se uskutečnilo dokonalým a exemplárním způsobem v duchovním Edenu posledních časů … v zavřené zahradě, ale prostornější než nebe, aby přijala Stvořitele a Vykupitele a v Něm všechny znovuzrozené; v studnici zapečetěné pro myšlenky smrtelníků, ale vydávající nekonečný pramen milostí a charismat pro toho, komu se dostalo osvícení. Ten, kdo potřebuje pomoc, ať ji žádá od Ní, kdo hledá vůdce, ať se Jí svěří, kdo touží po svatosti, ať se do Ní ponoří. Naše privilegium je opravdu nesmírné, jen když se vynasnažíme okamžitě očistit naše srdce od všeho toho, co nás činí nehodnými přebývat v této Zahradě.

V aktivním vyčkávání, v horlivé modlitbě a činné lásce důvěřujme, že Bůh nás dovede k naplnění záměrů, které má s lidstvem, a uskuteční očištění srdcí, které bude bolestné pro toho, kdo se vzpouzí nebo vzpírá, ale je důvodem útěchy pro toho, kdo souhlasí a spolupracuje. A to je jediný možný základ pokoje mezi lidmi, ale také podmínka, aby všichni křestané našli jednotu a dali zazářit bez výhrad tajemství oné lásky, která z nich učiní jedno. Takové výsledky jsou nedosažitelné pouhým lidským úsilím, ať už v rovině politické či ekumenické: může toho dosáhnout jen božský zásah na přímluvu Matky Církve a Královny Vesmíru. Nám přísluší jedině spolupracovat s Ní; účinnost našeho úsilí bude úměrná naší pokoře a odříkání skrze stále účinnější a hlubší příslušnost k Marii.

Každé sebemenší dobré gesto vykonané spolu s Ní a svěřené do jejích rukou může přispět k pokroku této tajemné jednoty a k záchraně světa.

Immacolato

Don Elia

(Prevzaté z lumendelumine)

 

Pozvanie do Svätej Pustovne