Papež František: Apoštol islámu a nepřítel křesťanství. Muslimské hordy musí do Evropy, i když nás chtějí vyvraždit. Kde je v rozporu se svými předchůdci, africkými biskupy, naukou i zdravým rozumem?

Ivan Poledník komentuje papežova slova a činy nejen v otázce invaze imigrantů z Afriky do Evropy a konstatuje, že nemají s křesťanským milosrdenstvím nic společného – ba naopak.

Papež František opět rozhořčil nejen katolické věřící, ale i širší veřejnost svými skandálními výroky na téma ilegální migrace.

Vyzval, aby státy „zjednodušily proces udělování humanitárních víz a sjednocování rodin“ a podstatně navýšily počty jejich udělování. Podle něho by se měla podporovat „práva a důstojnost“  imigrantů „nezávisle na jejich právním postavení“. Tedy nerozlišovat mezi legálními a ilegálními. Země přijímající běžence by měly zaručit migrantům právo praktikovat jejich víru. Tedy přímá výzva k definitivní islamizaci Evropy.

„Integrace neznamená, že budou nově příchozí požádáni, aby se vzdali své kulturní identity, ale že budou mít příležitost sdílet své kultury a objevovat kulturní dědictví svých nových komunit,“ káže František. „Zásada ústřednosti člověka nás nutí vždy upřednostňovat osobní bezpečnost (migrantů) nad národní bezpečností,“ uvedl také. Zájmy imigrantů, ať jsou jakékoli, jsou tedy povýšeny nade vše, včetně bezpečnosti obyvatel evropských zemí.

V této souvislosti vyznívají poněkud ironicky aktuální výhrůžky Islámského státu nejen všem křesťanům, ale také papeži Františkovi. Muslimům se nevlísá, ačkoli nemají v Evropě většího přítele a zastánce, než právě jeho. Jenže zničení křesťanské civilizace je v jeho pojetí zjevně vyšším zájmem, než cokoli „osobního“. A je příznačné, že k tomu zneužívá posvátného slova křesťanství – milosrdenství.

Falešné milosrdenství

Jenže tyto šílené výroky samozřejmě nemají s křesťanským milosrdenstvím ani s naukou Františkových předchůdců nic společného. Stojí na zcela falešném a vylhaném základě – údajné humanitární krizi v zemích, odkud přicházejí. Netřeba dokola opakovat, že k nám míří takřka výhradně ekonomičtí migranti. A převážně muslimové (mezi nimi teroristické buňky). A převážně ze zemí, kde žádná válka nezuří. A nejde o chudáky, ti na cestu ani nemají peníze. Jde téměř výhradně o mladé silné muže, kteří mají Evropu kolonizovat a nevratně změnit.

František prezentuje názor, že na světě existuje množství lidí, kteří mají kvůli své údajné hmotné nouzi neomezené právo emigrovat do vyspělých zemí. Zcela pomíjí, co prosazovali jeho poslední dva předchůdci Jan Pavel II. a Benedikt XVI. – tedy snažit se řešit nedostatek v jejich vlastních zemích a podporovat rozvoj tamní  společnosti, což je koneckonců nutné pro její udržení, zamezení jejího vykořenění a ještě většího exodu. Ve stejném duchu vyzývají obyvatele afrických zemí i současní afričtí biskupové – z nichž by si většina evropských měla vzít příklad i v mnoha jiných ohledech.

Předseda biskupské konference v Kongu Mons. Djomo se snaží odradit od emigrace a volá: „Využijte svůj talent a všechny možnosti pro obnovu a přeměnu našeho kontinentu, pro podporu spravedlnosti a trvalý mír v Africe. Církev na vás spoléhá, váš kontinent vás potřebuje.“

Dvojí zlo

Ne tak František. V jeho vyjádřeních zcela chybí to, co afričtí biskupové zdůrazňují – nikdy neřekl, že vystěhovalectví je kromě všeho ostatního zla také ekonomickým a duchovním ochuzením africké společnosti. Nikdy nevyzval africkou mládež, aby neutíkala a snažila se pomoci vlastní zemi. Františkovo „milosrdenství“ tak má v tomto kontextu podobu dvojího zla – zhoršení perspektivy pro Afriku a její obyvatele a současně ohrožení společnosti v Evropě.

Nové studie potvrdily to, co je všem logicky uvažujícím svědkům současné situace jasné již dávno. Imigranti z Afriky netrpí nouzí více než dříve, ale vedeni iluzí o snadném blahobytu, platí překupníkům a pašerákům  částky, které by jim ve vlastní zemi stačily k rozběhnutí vlastního podnikání s perspektivou slušného života. Tu iluzi jim infikují Merkelové a Františkové, politický – a nyní i duchovní establishment.

Neexistuje povinnost, aby se političtí vůdci Evropy a Ameriky v první řadě starali o imigranty. Jejich primární  povinností je péče o ty kteří jim svěřili politickou moc. Národ lze přirovnat k rodině. Zajištěná rodina jistě může adoptovat opuštěné dítě, které potřebuje pomoci. Nemůže jich však přijmout tolik, aby to zlikvidovalo celou rodinu. Podobně padá zodpovědnost za to, co se dnes děje v západní Evropě, na její politické vůdce. Škodit tímto způsobem vlastní rodině či vlastnímu národu ve skutečnosti není aktem milosrdenství, nýbrž jeho pravým opakem – snahou o rozvrat.

Svatý Tomáš Akvinský, učitel Církve, zdůrazňuje ve svém díle právo společnosti rozhodovat o přijetí či nepřijetí migrantů pro společné dobro. Jako podmínku přijetí však zdůrazňuje nutnost plné kulturní integrace a varuje před usazováním cizorodých elementů uvnitř národa, neboť to nemůže vést k ničemu dobrému. Dále upozorňuje, že je škodlivé a nespravedlivé svěřit budoucnost místa do rukou nedávno přišedších, když toto místo obývaly a kultivovaly celé generace původních obyvatel.

Františkova anticírkev

Ty tam jsou někdejší iluze a úvahy o tom, že František je pouze naivní nedovzdělaný dobrák, který se snaží podbízet světu, aby jej smířil s katolickou naukou. Jeho ničivý potenciál, skrývaný za domněle dobrácký úsměv, je soustředěný, pečlivě uvážený, nekompromisní a tvrdě prosazovaný.

Slova a činy jej usvědčují, že má být nástrojem pro definitivní rozbití katolické církve, křesťanské společnosti a celé naší civilizace, již má nahradit atomizovaná, míšenecká, morálně i duchovně upadlá – proto snadno ovladatelná společnost. Víra a spása jemu svěřeného stáda je poslední, co ho zajímá, věnuje je zcela jiným věcem, než k jakým byl povolán – pokud nebyl ve skutečnosti povolán právě k této destrukci.

Výmluvné je prohlášení Sancheze Soronda, nejbližšího Františkova spolupracovníka pro oblast politiky (klima, potratová politika, migrace) učiněné ve španělské Valencii: „Lidstvo prožívá magický okamžik, kdy poprvé nauka papeže, která ‘vychází z evangelia’, souhlasí s ‘učitelským úřadem’ OSN.“


 Tiara6Dňa 13.1.1964 odložil pápež Pavol VI. definitívne pápežskú korunu — tradičný to symbol pápežskej moci a odovzdal ju (tiaru i moc) do rúk židovsko – slobodomurárskej UNO v New Yorku, kde sa nachádza dodnes. Odvtedy nosia „pápeži“ iba mitru.

Prevzaté z knihy „Vorsicht! Wölfe im Schafspelz“, od J. Rothkranz, Verlag Pro Fide Catolica, Durach, SRN. Obr. tab. 32


To určitě neznamená, že by „učitelský úřad“ OSN přistoupil na požadavky přirozeného a Božího zákona. Přesně naopak. Sorondovy „magické jednoty“ bylo dosaženo tím, že Církev ve své vstřícnosti neboli otevření se světu a cizím božstvům rezignovala na svěřený úkol získat všechny národy pro nauku Ježíše Krista, ale jednostranně kapitulovala před současnými ideologiemi, včetně těch nejvíce krvavých a nepřátelských.

Františkova anticírkev důsledně šlape po Krédu, které každý křesťan přijal a vyznal při křtu. František chce naopak věřící soustavně popouzet proti Ježíši Kristu, ke kterému se ostatně za čtyři roky svého pontifikátu nikdy veřejně nepřiznal ani se mu nepoklonil. Raději nás výslovně varuje, že k našemu Spasiteli je nebezpečné důvěrně se přibližovat.

Hlásá tak absurdní sebepopírající se Církev. Po dvou tisíciletích boje proti satanovu království se Církev prostřednictvím Františka a jemu podobných objímá se svým úhlavním nepřítelem. Výzva k přijímání muslimů, i kdyby nás měli vyvraždit, je tedy nejen „politicky korektní“ frází – ale neskrývaně vyjádřeným přáním.

Milosrdenstvím (a křížem) postaveným vzhůru nohama.

Prevzaté z http://protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovni-svet/3316-papez-frantisek-apostol-islamu-a-nepritel-krestanstvi-muslimske-hordy-musi-do-evropy-i-kdyz-nas-chteji-vyvrazdit-kde-je-v-rozporu-se-svymi-predchudci-africkymi-biskupy-naukou-i-zdravym-rozumem.htm

 

„Pápež“ František a jeho falošné milosrdenstvo