Pred 92 rokmi, 11. decembra 1925, ustanovil pápež Pius XI. encyklikou Quas Primas oslavovať každoročne poslednú nedeľu liturgického roku pred sviatkom Všetkých Svätých ako slávnosť Ježiša Krista – Kráľa.

Vatikánska cirkev ale svojvolne presunula túto slávnosť na nedeľu pred prvým adventom!

Viď: QUAS PRIMAS – encyklika Pia XI.

V novodobejších dejinách sú známe tragické udalosti v Mexiku, keď sa pravoverní katolíci vzbúrili proti slobodomurárskej vláde a desaťtisíce ich bojovalo v rokoch 1917 – 1929 a bránili pravú vieru až do preliatia krvi! Štyritisíc – hlavne mladých študentov šlo vtedy dobrovolne na popravu s výkrikom:

Viva Cristo Rey – Nech žije Kristus Kráľ!

Podrobnejšie je táto udalosť popísaná v knihe od Mary Ball Martinézovej:

http://www.karmel2017.sk/wp-content/uploads/2016/11/Podvraceni_katolicke_Cirkve.pdf

Úryvok o tejto udalosti si môžete prečítať tu:

Kristeiros – Potlačenie Mexičanov

 


Kristus Král

Obrazy Krista Krále patří k nejstarším artefaktům křesťanské ikonografie. Církev uctívala Krista Krále daleko dříve, než byl vyhlášen jeho svátek. První křesťanské chrámy ve svých klenbách zobrazovaly velkolepé obrazy Ježíše Krista Krále jakožto toho, který má svrchovanou moc z dvojího důvodu: jako Stvořitel a jako Vykupitel. Očekávání a naprostá jistota o jeho konečném triumfu byla jedním z hlavních motivů hrdinství pronásledovaných křesťanů a mučedníků.

Současný svátek Ježíše Krista Krále slaví církev necelých sto let. Tento svátek měl být manifestací za návrat pod jeho láskyplnou vládu, za obnovu Kristových zásad tak, jak je Boží Syn oznámil svými slovy i svým životem. Jaký pokrok udělal svět od té doby? Posledních sto let bylo nejtragičtější století lidských dějin. Všechna rozervanost současného světa je samozřejmým důsledkem odloučení od Krista Krále. A v jakém stavu se dnes nachází samo jeho království?

Ve vývoji lidského pokolení se totiž po Adamově pádu stále uplatňují následky hříchem narušené přirozenosti a spolu s tím i permanentní záškodnický vliv Hada z ráje. Jak vysoký je stupeň této narušenosti a úchylnosti, to se projevilo již v druhé lidské generaci první šílenou bratrovraždou. Potopa byla zřejmou reakcí na neúnosnou míru zvráceného lidského myšlení a jednání.

K Satanovým trumfům patřily od počátku: bohatství, sláva, moc a rozkoše. Hospodin dlouho všemožně chránil svůj vyvolený národ od tohoto nebezpečného scestí. Dějiny nám trvale dokládají, jak zhoubný a neodolatelně svůdný je vliv, který Satan dokáže uplatňovat prostřednictvím těch, kteří se poddali jeho vládě. Jeho chloubou se stala od počátku zpohanštělá království. Ačkoliv Hospodin ukázal svému vyvolenému národu v jaké je má ošklivosti, i Izrael zatoužil nakonec po jejich pozemské nádheře a lesku. Tehdy řekl Hospodin prorokovi významná slova: Nezavrhli tebe, ale mne.

Co následovalo? Stali se králové chloubou Izraele? I ten nejslavnější, nejmocnější a nejmoudřejší z nich – král Šalamoun – propadl zcela Satanovým svodům a zpohanštění. Kdo má zájem, může si přečíst smutné a výstražné dějiny „vyvoleného národa“.

Když pak Bůh konečně poslal svého Syna, aby na svět přinesl spásu, podmínil tuto spásu návratem na jedinou správnou cestu, po níž se musí lidský rod ubírat s ohledem na svou stále ke zlému nakloněnou lidskou přirozeností. Není to nápadné a velmi výmluvné, jak radikálně odmítl Pán všechno, čím se holedbají pozemská království? Když o něm řekl anděl při zvěstování, že bude velikým, Bůh mu dá trůn a bude kralovat, a prorok předpověděl, že jeho království bude sahat od moře k moři, měl tím Duch Svatý na mysli zcela jiný druh říše, jiné panování a království a Boží Syn to také celým svým životem a potupnou smrtí dokumentoval. Přiznal se ke svému královskému titulu teprve korunovaný trním a ukřižovaný a hned při tom zdůraznil, že jeho království není z tohoto světa, nechce s ním mít nic společného, nesmí mít jeho podobu, jeho prostředky, jeho hodnoty ani ideály.

Prvotní církev ho pak také dlouho v tomto duchu následovala, a to až do doby, než se i ona dostala jako kdysi vyvolený národ do podobného pokušení, jaké představují královské dvory nádhera a sliby tohoto světa.

Situace se opět krok za krokem vyvíjela podle zákeřných plánů Nepřítele až k situaci, jejíž výsledek je ten, že se svět zcela vymanil z vlivu svého Boha a Krále a počíná si s naprostou drzostí a samozřejmostí, jakoby Boha nebylo. Boží království na zemi se opět ocitlo v nepřátelském obklíčení, ale co horšího, zvolilo si za této situace to nejhorší možné řešení, které ve skutečnosti představuje cestu k sebezáhubě: rozhodlo se nedbat všech varování, počínaje těmi, která vylovil sám Pán a apoštolové, až po ta, kterými bránili Boží věc ještě nedávní Kristovi náměstci i četní Boží poslové včetně jeho nejsvětější Matky, a rozhodlo se přijmout raději rady a zkušenosti samotného světa, spojit se s ním a otevřít se mu. Kam až dospěla tato změna smýšlení, vidíme kolem sebe. Místo aby následovali svého Pána, staví si pastýři rezidence za miliardy, nebo tyto miliardy vynakládají jako odškodné za provedené hanebnosti, které by neměly být mezi námi ani jmenovány.

Přesně v té době, kdy se Pius XI. pokusil znovu mobilizovat církev a shromáždit všechny věrné pod prapor Krista Krále, sám tento Král v oné zemi, kde tehdy nesčetní křesťané pro něho prolévali svou krev, nadiktoval výslovně a podrobně své pokorné služebnici, kterou nazval „matkou kněží“, co je třeba pro záchranu jeho království bezpodmínečně podniknout. Ve skutečnosti to není nic nového. Je to přesně to, co udělal před dvěma tisíci lety, když jako Boží Syn se sám sebe zřekl, vzal na sebe lidskou přirozenost, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to smrti na kříži.

Tato jeho plamenná výzva, tento mobilizující návod k obrácení a záchraně církve a světa skrze jeho vyvolené služebníky leží takřka nepovšimnutý v archivních regálech, místo aby se stal revolučním nábojem, rozšířil se a obnovoval skomírající život. Proč? Ukázalo se, že tato Ježíšova slova pokládá sama jeho současná elita, jeho vyvolení a posvěcení ale světem prostoupení služebníci za nesrozumitelná, příliš náročná, a tedy neuskutečnitelná. Jaké vyhlídky tedy má v současné době Kristovo království na zemi?

Stalo se módou smazávat rozdíly mezi všeobecným a svátostným kněžstvím. Ze svatyní byla odstraněna velesvatyně i obětní oltáře, protože kněží i s lidem sestoupili z Kalvárie, více se jim zalíbilo zasednout k hostině, hledat uspokojení sami v sobě a spokojeně se chlácholit samolibým pocitem z lidského společenství. Současný Boží lid již vytěsnal ze svých ideálů představu těch, kteří by celým svým životem zpřítomňovali jediného Krále v jeho základní a nenahraditelné pozici: Krále na kříži.

Kdo má uši k slyšení, ten slyší bolestnou výzvu Božího Syna, kterého opustili jeho věrní. Ukřižovaný Král hledá dobrovolné oběti, ochotné spojit se s ním při obnově jeho království, ty, kteří by mu obětovali sami sebe  za ty, které si sám povolal, aby byli jeho obětmi, ale kteří sestoupili z kříže, aby se v pohodlí posadili už zde na zemi k hodování.

Prevzaté z lumendelumine.cz

Nedeľa 26.11. – Slávnosť Krista Kráľa