Prevzaté z lumendelumine.cz:

https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=charismaitcka-sekta

https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=don-luigi-villa-charismaticka-sekta-2


Každý blud se zakládá na pravdě, která byla zneužita.“ (Bossuet)

Úvod

V Církvi byly vždy přítomny charismatické dary: zázraky, proroctví, mimořádné události; stačí připomenou sv. Antonína, sv. Vincence Ferrerri, sv. Jana Bosca, lurdské anály.

Víme, že slovo „charisma“ (z řečtiny = dar) znamená dary, které poskytuje Bůh, nadpřirozená vloha, jako „milost posvěcující, božské ctnosti (víra, naděje, láska), jako „dary“ Ducha Svatého (moudrosti, rozumu, rady, síly vědění, zbožnosti, bázně Boží), které se vymykají fenomenům přirozených vloh.

Svatý Pavel uvádí mezi mimořádnými dary zázraky, uzdravení a dar neznámých jazyků (srov. 1 Kor. 12, 28; Ef. 4, 11; Řím. 12, 7; srov. 1 Pt. 4, 10 s.). Ale tyto dary jsou udělovány ke společnému prospěchu a Duch Svatý je uděluje tomu, komu chce (srov. 1 Kor 12, 11). Svatý Pavel upozorňuje, že máme dávat přednost darům mimořádným před běžnými… Usilujte o dary lepší… Usilujte o to, abyste měli lásku. (srov 1 Kor 12 – 14).

Musíme si být rovněž vědomi, že i ďábel může konat zázraky a pronášet proroctví. Proto sv. Jan píše: Každému duchu hned nevěřte, ale zkoumejte duchy, zdali jsou od Boha, vždyť ve světě je mnoho lživých proroků (1 Jan 4,1).

Pravé charisma se projevuje jinak než parapsychologické fenomény, které vyvádějí osobu z rovnováhy, a zachovává ji v normálním stavu.

Mnohá charismatická hnutí postrádají teologický základ, ale pracují s různými fenomény, jako je vkládání rukou ve společenství pod záminkou udělování mimořádných darů, jako je mluvení jazyky, uzdravování a schopnost prorokování.

Studujeme-li teorie současných charismatiků, zjistíme, že to nejsou nic jiného než ideologické hypotézy.

,Společenství, do kterého se vstupuje „křtem v Duchu“, je možno označit za sektu, protože vyvolává falešnou víru, že se jedná o „vyšší stav duše“, který jiní nejsou schopni pochopit. Takový „obdařený“ jedinec pak není ochoten vyslechnout rady ani od kněze, který není rovněž „charismatik“.

Je to hnutí které vyvolává zmatek svým fanatismem, mate své příslušníky i v oblasti psychické a fyzické. Jsou to fenomény, které probouzejí vážné zmatky.

Jestliže hrozí nebezpečí, je třeba hlásat veřejně pravdu, a nesmí se ustupovat proto, že to někoho pohoršuje (sv. Tomáš Akvinský).

Před více než 150 lety bouřlivý francouzský spisovatel Leon Bloy předpovídal, že nastane období Ducha Svatého: podle něho ve Starém zákoně byla éra Boha Otce; Nový zákon patřil Synu; Zjevením Panny Marie v La Salettě prý začala éra Ducha Svatého.

O takovém období snil již ve středověku Joachym de Fiore (byl to cisterciácký opat kolem r. 1130. Pak odešel z řádu, aby založil klášter S. Jana in Fiore, jehož byl opatem. Jeho trinitární teologie byla zcela bizarní a 4. lateránský koncil ji odsoudil).

Toto období se mělo vyznačovat hnutím duchovního probuzení, které se má projevovat společnými modlitbami a projevy vylití Ducha Svatého a jeho charismat.

Z počátku se tomu říkalo „katolické letnice“ nebo „novoletniční hnutí“; dnes se mluví o „Charismatické obnově“.

Přívlastky letniční nebo charismatické spolu splývají.

Ten první slibuje plnost Ducha Svatého, jak byl přijat o prvních Letnicích; ten druhý se naopak vztahuje k charismatům, mimořádným darům, které provázejí Ducha Svatého. Celek představuje hnutí, které není možno zařadit do Církve. Jelikož toto hnutí se zakládá na osobním prožitku, na „inspiraci Duchem Svatým – tedy jevech, které není možno kontrolovat – není možno zařadit obsah do rámce tradiční nauky a zůstávají pouhými tvrzeními, která nejsou ve shodě s Novým zákonem a opírají se o provizorní experimentální a vágní formulace. To připouštějí i vedoucí činitelé, jak čteme v dokumentu „Teologická a pastorační orientace o katolické Charismatické obnově“, který má pro ně velký význam. Byl vytvořen v Mechelen (Malines) v Belgii 21. – 26. května 1974 pod vedením kardinála Suenense:

Je to hnutí postavené na tekutém písku, které je možno pokládat za herezi spřízněnou s modernismem, který ohrožuje církev po stránce naukové, zatímco „letniční hnutí“ ji ohrožuje především v oblasti kultu. Obojí ohrožení se však přiodělo do andělských šatů.

Hutí vzbudilo pozornost v květnu 1975, když se v rámci Svatého roku osm ticíc letničních z celého světa sešlo v Římě u katakomb sv. Kalista u Via Appia Antica pod etiketou „Mezinárodní kongres Charismatické obnovy“.

Na čele této akce figuroval kardinál Suenens, který se stal fanatickým propagátorem hnutí.

Již 5. černa 1948 však Posvátné Oficium s odvoláním na Kodex církevního práva zakázalo katolíkům účastnit se jakýmkoliv způsobem obřadů a kultu nekatolíků (kán. 1258), a to z toho důvodu, že Církev jakožto Boží instituce s učitelským úřadem a hierarchií odmítá jakoukoliv jinou charismatickou církev, ve které si může každý po svém vykládat víru a chovat se podle svých zálib.

Historický vznik

                        Katolická církev jakožto Boží město…

                        má jako krále Pravdu

                        jako zákon Lásku

                        jako míru věčnost. Sv. Augustin Epist. 138

Z dějin herezí víme, že všichni jejich zakladatelé tvrdili, že měli zvláštní vnuknutí Ducha Svatého. Již v době sv. Pavla povstali gnostici, kteří přiměli sv. Jana, aby napsal evangelium právě proti těmto naukám.

Pak přišel Montanus, Tertullián, který se stal montanistou, odloučil se od papeže a založil sektu.

Ve XII. a XIII. století povstali puritáni, kteří věřili, že mají zvláštní osvícení Ducha Svatého. Následovali albigenští, valdenští, kataři a konečně Luther, který trval na tom, že má Ducha Svatého. Tak můžeme říct, že protestantismus se stal kolébkou a půdou pro moderní letniční hnutí.

A skutečně, charismatické letniční hnutí se zrodilo v protestantismu v Severní Karolíně v roce 1892. Zakladateli byli rev. R. G. Spurling, baptistický pastor, a rev. W. F. Bryant, metodistický pastor.

Hnutí tedy není nové a nemá katolické kořeny, ale vzniklo a rozvinulo se na konci 19. století v některých černošských společenstvích a pak v mnoha sektách v USA, např. u Svědků Jehovových a u Mormonů.

Propuklo na univerzitě v Pittsburghu (Pensylvánie) v jedné skupině profesorů a mezi studenty univerzity v Duquesne. Ti začali denně prosit Ducha Svatého, četli Skutky apoštolů a hledali v nich zdroje takového dynamismu, jaký podle nich oživoval prvotní křesťanskou církev.

První následovníci hlásali, že je možno snadno dosáhnout plnosti citového života, který se promění v extázi. Jejich křesťanství postrádalo jakékoliv dogma, protože měli zato, že Duch Svatý věřícím sám vnuká, co je potřebné ke spáse. Hlásali přímé působení Ducha Svatého skrze soukromou interpretaci Bible; byli všichni zajedno v tom, že odmítali křest dětí a biřmování a požadovali naopak „křest v Duchu“. V roce 1882 baptista R. G. Spurling a metodista F. W. Ervant zbourali všechny mosty k dosavadním vyznáním a založili v USA Letniční církev, která učí, že neexistuje skutečné obrácení bez „viditelných darů“ Ducha Svatého, jak tomu bylo v den Letnic; zvláště oceňovali jazyky, proroctví a uzdravování.

V roce 1914 se různé letniční skupiny sloučily do Božího shromáždění a požadovaly nevyhnutelně „křest Ducha skrze vkládání rukou“. Hnutí rostlo, ale současně rostl chaos. Z vyloučených vznikaly charismatické skupiny episkopální, luteránské a presbyteriánské.

Situaci mezi katolíky popsali manželé Ramaghanovi v knize Katolické Letnice.

V roce 1966 chtěli dva katoličtí profesoři a studenti univerzit v Dunquesne a Pittsburghu vyzkoušet obsah charismatického hnutí. V roce 1967 požádali o „křest v Duchu“ a začali přitom mluvit v jazycích. Ihned hledali další prozelyty a uspěli i na univerzitě Notre-Dame v Indianě a v jiných katolických centrech.

Co je to vlastně letniční charismatické hnutí?

Je snazší je popsat než definovat, protože nemá naukový základ, který by bylo možno vyjádřit v korektních definicích. I jejich vývoj se vymyká naukovému rámci. Všechny jejich dokumenty mají ráz „provizoria“.

V Curychu se konalo setkání katolíků a vedoucích některých letničních církví a členů charismatického hnutí. Závěrečné komuniké potvrdilo, že „setkání“ se konalo na bázi teologicko – akademické, ale nemělo za cíl formulovat kompletní „ethos“ a aktivitu církví letničního hnutí. Další setkání se zabývala problémy historickými a teologickými a psychologickými a sociologickými dimenzemi letničního hnutí.

Také v Grottaferrata v Itálii se v listopadu 1973 konal kongres katolických skupin charismatické modlitby. Výsledný materiál si nečinil nárok na výsledný dokument jednohlasně schválený.

Podobně jednání katolických charismatiků v Malines v Belgii ve dnech 21. – 26. května 1974 vypracovalo dokument, který označilo za nikoliv definitivní.

Od počátku provází hnutí tyto tři charakteristiky:

  1. svůj původ má v protestantismu
  2. trvá na citelném prožitku Boha v podobě charismat
  3. vyznačuje se teologickou prázdnotou.

Tito charismatici jsou v hluboké jednotě s protestantskými letničáři jako učiteli a otci víry. Od nich převzali „křest v Duchu“ a od nich mají své první průkopníky hnutí, kterým dodával odvahu kardinál Suenens a zpočátku diskrétně, později zjevně i Pavel VI., takže se rozvinuli velmi rychle jako mezinárodní a mezikonfesní hnutí, které spojovalo vkládání rukou.

Metodistický pastor Charles Parhamm trval na tom, že pravým křesťanem je ten, kdo přijal „křest v Duchu“ skrze vkládání rukou. Rychle se rozvinula praxe mluvení v cizích jazycích známých i neznámých.

Jak se v církvi po koncilu šířil progresismus a odmítání tradice, postupovala i mezi katolíky protestantizace. Američtí biskupové to odsuzovali. Začíná však pokoncilní povyk, nikdo není za nic odsuzován, a tak došlo k tomu, že katoličtí profesoři a studenti na univerzitách v Duquesne a Pittsburghu přijali „křest v Duchu“ i od ženy, presbyteriánské pastorky.

Biskupové již raději mlčí a hnutí se šíří za přispění médií, s organizací typickou pro americké poměry. Bylo ustaveno centrum v An Arbor v Michiganu pod názvem: Katolické světové charismatické hnutí. Pořádají se zde „mystické tance“ a „kolektivní extáze“ za spoluúčasti čtyř desítek protestantských sekt. Vycházejí periodika různých vyznání.

V Evropě běží široká propaganda, kterou organizuje „Mezinárodní bratrstvo lidí angažovaných pro plnost evangelia“ se sídlem v Curychu, které financuje také „protestantskou misijní činnost “ v katolických zemích Evropy.

V roce 1974 zavítal do Itálie jezuitský teolog Francis Sullivan, pozdější profesor na papežské univerzitě Gregoriana. Stal se jedním z největších teoretiků katolického letničního hnutí. Šíření podporují paulínky a jejich italské periodikum Famiglia Cristiana.

V Itálii vychází v roce 1973 v nakladatelství Jaca Book kniha „Návrat Ducha Svatého“, další rok vydávají paulínky knihu „Hodina Ducha Svatého – úsvit charismatické obnovy v katolické církvi“. V roce 1977 propaguje Jaca Book neocharismatiky knihou „Odpověď Ducha Svatého: zkušenost a teologie Ducha Svatého“.

Již v roce 1972 se konaly dva teologické kongresy: jeden ve Švýcarsku za účasti Rahnera a druhý na Bavorské katolické akademii s J. Ratzingerem. 1973 se koná v Římě konference Katolické charisma­tické obnovy se Suenensem.

I přes velkou protestantskou propagandu byl úspěch v Itálii mnohem menší než se předpokládalo, účastníků nebylo ani dva tisíce. Proto propaganda přidala na síle. Jedna konference se koná v Bologni s tanci, za animace otce Sullivana.

Všechny úspěchy ovšem souvisejí s pokoncilní dezorientací a módou mysticismu. Suenens navrhuje: „Žádná askeze, žádné oběti, stačí účast na letničním shromáždění a „Křest Ducha“, aby každý v sobě pocítil božství“ a redukoval tak víru na pocítěné prožitky s pohrdáním intelektuálním základem, tedy přesně v duchu modernismu, který odsoudil Pius X.

Charismatické hnutí se šíří jako prázdný spiritualismus na úkor opravdového křesťanství a proniká také do řad Focolare, které je rovněž poplatné sentimentalismu.

Hnutí oživilo v církvi staré hereze montanistů, katharů a pietistů, které byly rovněž prosáklé veřejnými extázemi, kolektivním objímáním, darem „jazyků“ a hudbou, která připomíná dnešní pop, vždy církví odsuzovaný.

Jak to, že dnes to církev nejen neodsuzuje, ale dokonce povzbuzuje a žehná? Vysvětlení je v oné strašné krizi jakožto důsledku II. vatikánského koncilu, který podpořil také různé politické a sociální bludy.

Uvidíte ohavnou spoušť, o které mluví prorok Daniel (Mt 24, 15)

Údajná charismata

Název charisma (z řečtiny = dar) je mimopřirozená dočasná milost, kterou Duch Svatý uděluje církvi. Nepředpokládá nutně svatost a není jejím neklamným znamením. Taková je nauka katolické církve. Původní a nejpočetnější charismatici naopak hlásají nauky, které jsou s církví v rozporu. Nevěří v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii ani v privilegia Panny Marie. Odmítají platnost katolického křtu.

V létech před rokem 1960 by žádný katolický teolog netvrdil, že hovořit v jazycích je dar Ducha Svatého. V Římě se stalo, že na letničním shromáždění byl přítomen člověk, který znal hebrejsky. Rozpoznal, že to, co vyslovují charismatici, jsou kletby a rouhání.

Již po roce 1685 byly mezi protestanty v Delfinato a Cevenne stovky proroků. Hovořili jako dnešní charismatici v jazycích, měli extáze a prorokovali. Říkali, že jejich Duch je inspiruje, aby pohrdali světem a láskou, vnukal jim odpor ke katolickému kultu a vyzýval je, aby se mu vyhýbali.

Také jansenisté se shromažďovali a konali na hřbitově Saint Médar na hrobě svého „světce“ jáhna Parise zázraky, které byly ďábelského původu.

Křest v Duchu“

K prvnímu takovému křtu došlo v Topeka ( Kansas) kde metodistický pastor Charles Parham založil školu Bible.

Tento „křest“ byl tedy importován protestanty. Vrcholem obřadu je vkládání rukou a vylití Ducha Svatého. Ruce vkládá laik, ať už muž nebo žena, který už dříve obdržel „dar vedení“ a s ním „dar rozlišování“.

Po vkládání rukou následuje vylití Ducha Svatého, které se musí projevit vnějším způsobem mimořádným projevem, např. uzdravením, obrácením nebo jazyky.

Křest v Duchu není tedy svátost, nýbrž iniciace, a to v rozporu s naukou církve. Při jednom setkání charismatiků v Curychu byla stanovena tato definice „křtu v Duchu“ „Křtem v Duchu se rozumí zážitek, kterým se Duch Svatý zmocní osoby, umocní a přetvoří její život a vytvoří v ní odlišné vnímání skutečnosti křesťanských tajemství.

V knize autorů manželů Ramaghanových čteme: „Máme nekonečně větší jistotu o výsledcích „křtu v Duchu“ než o biřmování.“

Podle charismatiků tedy křest v Duchu odlišuje od katolických svátostí křtu a biřmování tím, že neuděluje milost posvěcující, ale charismatickou moc… překvapující sílu – vnější znamení moci, která se projevuje v charismatech. Není tedy božského původu, je to spíše lživé znamení zázraků vznikajících pod Satanovým vlivem, jak o tom hovoří sv. Pavel v listě Soluňanům.

Zázraky

Když posloucháme charismatiky, máme dojem, že jejich cesta je vystlána samými zázraky, které u nich kvetou v tisících.

Církev přijímá pravé a zázračné uzdravení za těchto podmínek:

1) Musí se týkat takových chorob, které by nemohly být přirozenou cestou uzdraveny v nejkratším čase a nenadále, jako např. těžká rakovina,

2) musí být vyšetřeny lékaři, vědci a teology, jak je tomu např. v Lurdech,

3) konečný soud o uzdravení musí vynést kompetentní autorita.

V charismatickém hnutí nic takového není žádoucí a víra se přikládá tomu, kdo přijímá údajné uzdravení, i když je triviální, psychologické a nemá dlouhého trvání.

Jak jsme řekli, církev zkoumá možné zdroje uzdravení, kterými mohou být:

1) Bůh – který zaručuje pravý zázrak, bez známek pýchy, kouzel a ostentativnosti,

2) psychologické procesy, které charismatici akceptují, bez odvolání na „Ducha“, i když ho vzývají,

3) démoni, kteří rovněž jsou schopní se zde uplatnit, aniž by vyvolávali emoce. Protože charismatické hnutí stojí na falešných základech, snadno se může stát , že démon lehkověrné fanatiky této sekty oklame.

Bůh může dopustit, že démon vykoná přirozenými silami efekt, který má vzezření zázraku. Může totiž působit na tělo i na předměty, může vyvolat zjevení nebo zmizení, může způsobit atmosférickou nepohodu a oklamat tak fanatické publikum. Jindy se jedná o sugesce a kouzla kejklířů či šarlatánů, kteří ze zištných důvodů zaprodali svou duši ďáblu.

Zcela jiné byly zázraky Krista a světců, protože Bůh koná divy, aby potvrdil své božství, aby posílil zjevené pravdy nebo projevil svou dobrotu vůči privilegované duši, kterou si sám vyvolil. I když dělá divy, aby potrestal, činí tak vždy pro napomenutí, aby upozornil na zlé následky hříchu.

Pravými zázraky se potvrzuje svatost určité osoby, dílo jako plod svatosti, a to vždy ve spojení s láskou.

Dar jazyků

Dary jazyků je pro charismatiky důkazem vylití Ducha Svatého, zatímco my katolíci prý nemáme jistotu, zda jsme ho ve křtu nebo biřmování obdrželi.

Tyto letniční jazyky nejsou skutečné lidské jazyky, nýbrž mumlání nesrozumitelných slov, nazývané „glosolalie“. Zmiňují se o nich Skutky apoštolů. Charsimatici říkají, že se modlí „mimopojmovým způsobem“ .Tato definice pochází od „Charismatické obnovy“ ( Lumen Vitae, Brussel 1974): Možnost modlit se způsobem nekonceptuálním má údajně význam pro duchovní život. Dovoluje vyjádřit něco, co nemůže být vyjádřeno konceptuálně. Taková modlitba se má k normální modlitbě jako abstraktní obraz k řádné malbě. Taková modlitba vyžaduje intelekt, jaký je vlastný dětem.

Tato řeč je nesrozumitelná a nerozluštitelná. Církevní tradice ji nezná. Učitelé duchovního života připomínají, že Ježíš nikdy takové modlitbě nikoho neučil, bylo by to podobné, jakoby Duch Svatý nebyl schopen použít normální lidskou řeč.

Proto „mluvit v jazycích“ je klam, Satanova hra, který klame tím, že by se chtěl opičit po prvních Letnicích.

Pro charismatiky však má tato „řeč“ základní význam, i když je nepochopitelná pro všechny kromě mluvícího, který vysvětluje smysl ostatním přítomným, zatímco mystická teologie učí, že jen legitimní autorita může potvrdit, zda se jedná o Boží zásah.

Podle svatého Jana od Kříže nejlepším důkazem, že takové fenomény jsou nadpřirozeného původu, je růst pokory, volba toho, co je nesnadné a trpké a odmítání touhy po citelném uspokojení, a to i na duchovním poli. Zdůrazňuje přitom také: Je nutné, aby duše všechny takové fenomény se zavřenými očima odmítala, ať přicházejí odkudkoliv. Pokud si takto nepočíná, nabízí démonům příležitost, aby ji oklamali, takže by spolu s božskými dary může přijímat i ďábelské klamy, kterých bude přibývat zatímco těch prvních bude ubývat, až všechno opanuje ďábel místo Boha.

Svatý Jan od Kříže zde mluví o těch, kteří reálně přijali mimořádné Boží dary. Co teprve říci o charismaticích, kteří přijímají bez rozlišování fenomény sporného původu a propagují je se samozřejmostí, jakoby jistě pocházely od Boha.

Jazyky, kterými letniční mluví, nejsou lidské jazyky, nýbrž mumlání a nesrozumitelné zvuky, falešné a podvodné.

Nastane spoušť na posvátných místech. Démon si bude počínat jako král srdci. (La Salette)

Ďábelská iniciace

Již dnes můžeme říct, že tzv. „Charismatická obnova“ je masonský ekumenismus zítřka. Ale nepřátelé církve právě proto, aby podvedli lidi, inspirují používání názvu „charismatická obnova“.

Pretextem je vznik hnutí pod vlivem univerzity Notre Dame v South Bend ve státě Indiana. Je to nejhorší katolická univerzita, po stránce nauky zcela vykolejená. Můžeme předpokládat, že její iniciativa byla součástí zednářského plánu jak vnést do katolické církve spiritismus.

Ve své knize „Brzy nastane světovláda“ cituje Pierre Virion mnoho zednářských dokumentů, které dokládají, že masonské sekty usilují vytvořit světovou vládu pod pláštěm demokracie, která pak ve skutečnosti ustaví „univerzální církev“. Dočteme se o tom také v masonské revui „Le Symbolisme“ z roku 1962: „Nepřipusťte, moji bratři, aby se o svobodném zednářství mluvilo jako o „anticírkvi“. V podstatě je zednářství supercírkev, která je všechny spojí.“

Zednářství se nezajímá o nauku, ale o přímý „božský“ styk, tedy o styk s démonem. Nejvyšší náboženství budoucnosti má být teurgie, systém praktikované magie jaký byl pěstován již ve starém Egyptě. Jedinou překážkou tohoto plánu zůstala katolická církev, která potírá spiritismus.

Zednářství staví na osobním zážitku a zkušenostech, které postačí, aby přesvědčení získal každý sám. Člověk tedy nepotřebuje víru v nějakou nauku, aby mohl přijmout křest v Duchu Svatém. V katolickém náboženství však na prvním místě stojí víra v předanou nauku. My věříme tomu, co katolická církev učí, protože jí to zjevil Bůh, věčná Pravda.

Spiritismus však nerozlišuje pravdu a omyl, posílá lidského ducha, aby bez rozdílu objímal v lásce všechno a všechny.

Charismatické hnutí není církev, ale je to hnutí, které v sobě slévá všechna křesťanská náboženství. Odpovídá to stavu, že každý spontánně vykládá víru tak, jak ji cítí.

Je to tedy falešné náboženství, určitá forma pohanství, kterou zednáři uvedli v život, jakoby povstala z katolické víry. Je to falešné náboženství, forma pohanství, které chtějí zednáři podstrčit ďábelskou lstí katolické církvi.

U „charismatiků“ se dějí také „zvláštní věci“ zamaskované jakoby světlem, ale jsou to ve skutečnosti okultní proudy poznamenané démonickou mimopřirozeností. Začíná se osvícenou iniciací a končí ve spojení s ďáblem.

Iniciace vyžaduje „obřad“, kterým je „křest v Duchu“, ten ale neuvádí duši do sféry víry, ale do vlivu ďábla. René Guénon píše, že podstata iniciační iluminace není sice něco mystického, ale že je takovým způsobem prožívána.

Musí zde tedy být vždy „iniciační člen“, schopný předat „duchovní vylití“, které vyvolá iniciační vjem, zřetelně odlišný od biřmování, při kterém může vystupovat pouze biskup nebo zvlášť delegovaný kněz, který však nepředává biřmováním žádnou moc. Charismatici si ji však předávají do nekonečna. Stačí, když je někdo z nich „iniciován“.

„Obřad“ zprostředkuje proud „milosti“, který naroubuje duši na Velkého Ducha. Je to obřad, který má navodit určitý druh extáze, převádějící adepta do jiné duchovní atmosféry. Tento „obřad“ je nezbytný při každém přijetí nového člena, provádí se skrze vkládání rukou a je okamžitě účinný, pokud je provedený podle pravidel. Takové automatické působení je základní charakteristikou charismatického hnutí, ale přesně totéž je také příznačné pro démonickou mystiku.

Tato iniciační iluminace nemůže být božského původu, protože není založena na katolické víře ani na katolické liturgii. Její „víra“ je imanentní a subjektivní: nejedná se o nauku jakožto předmět víry, ale pouze o „cit a zážitek“.

V knize Antonia Fogazzaro čteme: „Shromážděme naše duše v Bohu, mlčky, každý po svém, až pocítíme mezi sebou samu Boží přítomnost… Chceme-li pocítit, že jsme spojeni, musíme cítit přítomnost Boha v nás; ale každý z nás ho musí cítit přítomného také v druhých a já ho cítím živě ve vás…všichni cítíme, že Kristus připravuje nesmírnou transformaci skrze proroky a svaté.“

Charismatická „víra“ se tedy zakládá na citovém zážitku (odsouzeno v encyklice Pascendi Pia X.)

Kardinál Suenens

Kardinál Suenes píše o „teologální naději“ toto: „Moje teologální naděje se stává prožitkem“. Na to mu P. Philipp Philibert de Saint Didier odpovídá: „Předmětem božské ctnosti naděje je Bůh, který odpouští, nikoliv Bůh, kterého zakoušíme! Je to Bůh, v kterého věříme. Předmětem božské ctnosti naděje je zásadní věrnost Bohu, který odpouští. Ani toto odpuštění však není citový zážitek“. (viz „Interrogation sur le Pentecôtisme”)

Duše, které touží po „křtu v Duchu“, si vůbec neuvědomují, že otevírají svou náruč démonu převlečenému do světla, který stahuje do své sítě duše, dosud ještě rozlišující dobro a zlo. „Obnova v Duchu Svatém“ je ve skutečnosti posílení řad bláhových duší, které se tímto způsobem množí jako houby po dešti.

Tito „ctitelé“ se neklanějí Duchu Svatému podle katolické víry, ale „příteli“, který přišel z pekel rozdávat své „charismatické dary“, které jsou dokladem jeho přítomnosti a jeho působení. Tyto dary nejsou nic jiného než duchovní droga, která vede k degradaci duše a postupnému zmalátnění opravdového života podle víry.

Tato charismatická obnova pak směřuje k „univerzální církvi“, která je mystickým tělem Satana, jak píše zednář Ryandey: „Pro nás toto úsilí (křesťanský ekumenismus) znamená kroky na cestě ekumenismu, který chceme mít totální (srov. P. Virion, Mystère d´iniquité s. 132).

To vše odpovídá staré rozenkruciánské teorii předpovídající vznik ezoterické církve, která jako církev s iniciací překoná církev Petrovu. Tato apokalyptická doba již nastupuje (tamtéž s. 146)

V této církvi zaujímá první místo nikoliv Bůh, ale člověk, platí zde nikoliv božská transcendence, nýbrž imanence, nikoliv víra, ale citová charismata, nikoliv dogmata, ale vnitřní zjevení, profetismus a iluminismus.

Z toho je možné pochopit, proč se za našich dnů mluví jen o lásce. „Lid bude klamán ve jménu lásky, která ovšem není božskou ctností, ale pouze si toto jméno uzurpuje. Nikde jsme nečetli frázi ‚Milujte se navzájem‘ tolikrát, jako v zednářských publikacích, ale jedná se přitom o tažení proti Kristově církvi“ (tamt. 146).

Proto je naléhavě nutné trvat na autentické víře. Pro ni nenašel sv. Petr výstižnější vyjádření než „postavte se proti němu silní ve víře (1 Pt 5,9), bez které se nelze líbit Pánu (Žid 11,16). Sám Pán to říká skrze proroka Ozeáše: „Zasnoubím se s tebou ve víře (2,20.), nebo jak píše sv. Jan od Kříže: „Chceš-li se, duše, se mnou spojit, musíš přijít vnitřně oděna do víry“ (Výstup na horu Karmel, XXI.).

Na závěr bych řekl: My, kteří věříme Písmu svatému, musíme věnovat velkou pozornost výstrahám, které se týkají posledních časů jak v evangeliích, tak v listech apoštolů. U sv. Matouše čteme. „Rozmnoží se nepravost a vychladne láska mnohých… Řeknou-li vám: „Kristus je zde‘ nebo ‚je tam‘, nevěřte, protože povstane mnoho falešných proroků a budou dělat velké divy a zázraky, takže by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné.

Sv. Pavel píše Timoteovi: „Duch svatý říká výslovně, že v posledních dnech lidé odpadnou od víry a přidrží se bludných duchů, ďábelských nauk a prolhaných pokrytců“ (1 Ti, 4, 1-2). A pokračuje: „Buď si vědom toho, že v posledních dnech nastanou těžké chvíle. Lidé budou sobečtí, chtiví peněz, vychloubační, pyšní, na cti utrhační, rodičů neposlušní, nevděční, bohaprázdní, nevázaní, hrubí, k dobrému neteční, zrádní, drzí, nadutí, milující více rozkoše než Boha (11, 3.1-5).

Bohužel, tato pohoršení se dnes prohlubují, roste zmatek v duších, které hromadně padají do záhuby… Satanova anticírkev ovládla lidstvo a nastolila v něm atmosféru a vůni schizmatu, hereze a odpadlictví. Je to atmosféra pro nás křesťany nedýchatelná.

O této satanské invazi řekla Panna Maria v La Salettě: Řím ztratí víru a stane se sídlem antikrista.

Letniční křest není udělení Boží milosti v usebranosti, v čistotě, zbožnosti, ale skrze určitou mimopřirozenou energii, kterou často doprovázejí mimořádné a nekontrolovatelné jevy. Duch Svatý však nikdy není původcem porušení řádu, zatímco letniční duch se chlubí silou, která není božská, ale démonická. Satan, vždy lhář a pokrytec, si hraje na anděla světla, který dává svůdně zakoušet to, co je neznámé a mimořádné. S tím už uspěl u Evy, když jí namlouval: Budete jako bohové. Katolík, který vyhledává toto jalové opojení, dopouští se velkého nerozumu, když podstupuje tento iniciační obřad.

Katolické charismatické hnutí si musí uvědomit, že vzniklo historicky z protestantských, tedy heretických sekt, které tvrdí, že autorem a inspirátorem hnutí je Duch Svatý. Pro ně jakákoliv jiná víra nepředstavuje překážku pro domnělé dary, ať už se projevují v jakékoliv denominaci. Jak mohou tyto citové fenomeny garantovat působení Ducha Svatého u osob, které popírají svátosti a řádné zdroje milosti, kterou uděluje Duch Svatý? Pohrdají institucionální církví, kultem Matky Boží a svatých, neuznávají reálnou přítomnost Ježíše v Nejsvětější svátosti, křest, biřmování, očistec… Skutečnými projevy Ducha Svatého jsou dary moudrosti, rozumu, rady, vědění, zbožnosti a bázně Boží. Nepatří mezi ně pověrčivé vyhledávání toho, co vypadá jako zázračné a co vede ve skutečnosti k odpadu od pravé víry.

Hlavním inspirátorem a hybnou silou katolické charismatické obnovy je belgický kardinál Suenens. Jeho kariéra ho k tomu předurčuje.

Takto ho vidíme na titulní stránce revue Monde e Vie, která v něm spatřuje novodobého Luthera. Je zde představen jako patron a záštita v Bruselu konaného kongresu B´nai B´rith, kde obdržel masonskou „Nobelovu cenu“ cenu Templeton.

Suenens byl nejdříve profesorem na katolické univerzitě v Lovani, ale vzhledem k herezím, kterým vyučoval, mu byla odňata licence. Byl jmenován duchovním vůdcem princů královského dvora, a když se Balduin I. stal králem, vyjednal mu při audienci u Jana XXIII. kardinálský klobouk. Suenens se stal hlavním představitelem liberalismu a modernismu a jejich vedoucím propagátorem a zastáncem na II. vatikánském koncilu.

Je hlavním inspirátorem „přijímání na ruku“. Postavil kostel, kde se vůbec nepočítá s možností klečet. List Il Borghese uveřejnil 26. října 1969 zprávu o jeho uzavřeném civilním manželství. Je uveden v Pecorelliho seznamu vnitrocírkevních svobodných zednářů s datem vstupu 15. 6. 1967, prot. 21/64 krycí jméno Iesu.

Na II. vatikánském koncilu vystoupil s projevem Charismatická dimenze církve. 19. ledna 1973 v National Catholiqeu Reporter prohlásil: „Všechno to, co křesťanu otevírá nový prostor, experimentální prostor, je impuls k jednotě.“

„Nový“ duchovní život může být jen takový, který je odlišný od pravého života katolické církve. Výraz „experimentální“ je klíčové slovo, které poukazuje na zednářský plán sjednotit všechna náboženství nikoliv na základě nauky, ale na základě zkušenosti a zážitku. 3. června 1973 měl Suenens projev na univerzitě Notre Dame v Indianě, kde prohlásil, že charismatické hnutí je pro církev misií zítřka: Je třeba „obnovit tvář země“. Jinými slovy: k základním bodům „zednářského projektu“ patří zavedení „nové spirituality“ v katolické církvi.

Kdo jiný než ďábel obrací tak naruby křesťanskou nauku postavenou na Zjevení.

 

Don Luigi Villa – Charismatická sekta