VATICAN CITY - FEBRUARY 11: Lightning strikes St Peter's dome at the Vatican on February 11, 2013. Pope Benedict XVI announced today he will resign as leader of the world's 1.1 billion Catholics on February 28 because his age prevented him from carrying out his duties -- an unprecedented move in the modern history of the Catholic Church. (Photo by FILIPPO MONTEFORTE/AFP/Getty Images)

Komu vlastně slouží a v co věří tento podivínský papež? Ještě dříve než svým věřícím, svěřuje se se svým programem nevěřícím novinářům. Je třeba dovršit dílo zkázy a otevřít církev nové kultuře.

Již 2. července 1969 prohlásil Pavel VI.: „V mysli se spontánně rodí srovnání: Celý svět se mění. A náboženství ne? To je důvod reforem, které podniká církev zvláště po koncilu.“ V generální audienci pak vysvětlil, že církev se snaží přizpůsobit jazyku, zvykům a sklonům člověka naší doby.

Jako bychom slyšeli nějakého marxistického religionistu, který pokládá náboženství za pouhou součást „nadstavby“, která se samozřejmě mění podle charakteru a vývoje společnosti. Ale tady jde o výrok samotné hlavy církve. Copak tento papež nevěděl nebo zapomněl, že je jeho nejvyšším posláním být strážcem a učitelem jediné víry a jediného skutečného náboženství, které nemá svůj původ ani v člověku ani ve společnosti, ale bylo lidem zjeveno a svěřeno samotným Bohem? Dopouští se do nebe volající degradace nejsvětějšího pokladu víry na úroveň nejrůznějších vyznání, kultů, kterými si lidé ponoření do temnot pohanství a pověr vypomáhají při řešení problémů, které je přesahují.

Skutečnost je ovšem ještě mnohem horší. Papež Montini tu totiž neprozrazuje jen své osobního přesvědčení, nýbrž ukazuje, jak dalece vybočil z cesty víry celý II. vatikánský koncil, který se zaměřil právě na tuto podstatnou změnu v pojetí náboženství, na uskutečnění velké „revoluce“, která má od kultu jediného pravého Boha přesedlat na kult člověka, který se mu stal nejvyšším měřítkem všech věcí.

Tuto „revoluci“ pokládají totiž námezdníci Knížete tohoto světa za nedodělek své velké osvícenské revoluce a neustávají usilovat o jeho dovršení. Proto se důsledně a pečlivě starali o to, aby pro tento svůj rozhodující úder přímo do centra dosud ne zcela dobyté pevnosti dosadili takové osobnosti, které jim půjdu plně na ruku a v tento čas dokořán otevřou nejen okna, ale i dveře v bláhovém domnění, jakoby tím vpouštěli do svých zatuchlých prostor nový čerstvý vzduch.

Bylo již na těchto stránkách doloženo, že změny, které byly prosazeny na koncilu, nevyplývají z vnitřních potřeb církve, ale z vnějšího diktátu temných sil, které dovršují svůj dlouholetý plán. Na těchto změnách masonerii nesmírně záleží. Mnoho jsme jich uvnitř církve už ke své lítosti zažili, ale je to zřejmě všechno nedostačující. Předchozí papež, který sám koncil velmi aktivně prožil jako odborný poradce jednoho z nejprogresivnějších kardinálů, ve své pozdější roli nástupce papeže Wojtyly zřejmě ztratil požadované tempo. Dával dokonce najevo, jakoby některé „změny“ chtěl podrobit revizi. Protože se to zadavatelům revolučních proměn vůbec nelíbilo, zařídili na začátku letošního jara (2012) potřebnou personální změnu.

Francesco a F.M.

Nového papeže masonerie ihned nadšeně uvítala jako svého. Velmistr „Grande Oriente d´Italia“ Gustavo Raffi napsal: „S papežem Františkem nic nebude jako dříve. Je to zastánce chudých, který má daleko ke kurii: jeho první slova jsou bratrství a ochota k dialogu a  otevřenost k současnému světu, k věřícím i nevěřícím podle jara II. vatikánkého koncilu. Je to papež, který má příležitost hlásat novou humanitu. Prostý kříž, který si vzal, dává naději, že povede dialog s lidmi dobré vůle i s masonerií, která, jak učí zkušenost z Latinské Ameriky, pracuje pro dobro a pro pokrok lidstva.“ Papež přicházející z této části světa má podle Raffiho své vzory v jihoamerických revolucionářích (jako jsou Bolivar, Allende, či José Martin!)

Velmistr „Grande Oriente d´Italia“ Gustavo Raffi

Gustavo Raffi

Papež Bergolio po půlroční aklimatizaci dal skutečně najevo, že změny, ke kterým koncil otevřel cestu, je třeba teprve uskutečnit: „Ideje církevního shromáždění před 50 lety ještě byly nedostatečně realizovány.“ Čeho se to týká? „Otevření církve moderní kultuře, náboženská ekumena a dialog s nevěřícícmi. V tom směru se zatím stalo málo.“ Je to tedy přesně to, co masonerie od něho očekávala, sotva nastoupil.

Papež František dal nepokrytě najevo, že se v prostředí svých vatikánských spolupracovníků necítí dobře. I přes svou vyhlašovanou a programovou toleranci a odpor ke klevetám, označil členy kurie bez obalu za „dvořany, kteří jsou malomocenstvím papežství“.

To malomocenství tu skutečně je, a nemalé, ale je jiného druhu, než má na mysli papež. Spočívá totiž v tom, že do tohoto papežského dvora pronikla jako pandemie móda sloužit dvěma pánům. Jenže to je neuskutečnitelné, zvláště když tito „páni“ stojí proti sobě v nesmiřitelné opozici. Jaké vyhlídky má armáda, v jejímž nejvyšším štábu jsou důstojníci, kteří se na život a na smrt upsali úhlavnímu nepříteli?

Týká se to i samotné hlavy církve? Aniž bychom řešili, do jaké míry se upsala nebo neupsala, musíme konstatovat, že masonerie s ním s jistotou počítá jako se svým a on sám dělá gesta, která mají tuto jejich důvěru podpořit.

Dosavadní papežové nosili na hrudi jako tzv. pektorál ukřižovaného Ježíše Krista. To je ovšem postava, kterou zednáři rozhodně nesnášejí. Snad proto, aby je zblízka ani z dálky nedráždil, používá papež Bergoglio raději plastiku, na které není ukřižovaný, ale pastýř a stádo ovcí. Tento pektorál mu před časem daroval klenotník Giuseppe Abricci ze starého šlechtického rodu, který je od svých 35 let sekretářem italské lóže Velkého orientu. Také pastýřský prsten nového papeže má svou historii. Zhotovil ho italský umělec Enrico Manfrini, zednář zařazený v Pecorelliho seznamu. Modeloval tento prsten před časem pro Pavla VI., ale nosil ho jeho sekretář, svobodný zednář Mons. Macchi.

Někdo se možná zeptá, proč se stále zabýváme otázkou přítomnosti zednářů v řadách církevních prelátů. Mají o této skutečnosti věřící vědět, nebo je vhodnější o tom pomlčet? Je to stejný problém jako otázka, zda se mají věřící dovědět o velkých sexuálních skandálech v řadách duchovních a prelátů.

Grand Logia Vatikana

Problém masonerie ve vedení církve se nás přece týká mnohem více než morální skandály. Morální skandály by dlouho zůstaly zcela zatajeny, kdyby se o jejich důsledky nezačala zajímat justice. O preláty, kteří se tváří před světem jako Bohu zasvěcení služebníci, ale ve skutečnosti se odevzdali ďáblu, se justice nezajímá. Je to druh zvláštní posedlosti, ve které se však člověk nestane nedobrovolnou obětí, kterou z Božího dopuštění opanoval Zlý, ale ve které se sám člověk dal ďáblu k dispozici. Věřící, který tuto věc nebere na lehkou váhu, ale vážně se nad ní zamyslí, dojde snadno k závěru, že být katolickým křesťanem se stalo vlastně riskantní, dokud klíčová místa v církvi jsou obsazena preláty, kteří postrádají základní předpoklady pro funkci pastýřů v církvi: skutečnou víru, svědomí, odpovědnost, poslušnost a kázeň, pravdomluvnost, pokoru, čistotu srdce, důvěryhodnost a spolehlivost. V takových představených ani v nejmenším nemůžeme spatřovat vůdce ke svatosti hodné k následování, jak se sluší na nástupce apoštolů. Nejsou ani solí ani světlem a svým jednáním jsou evidentní překážkou působení Ducha Svatého, který se přece nebude dělit s úhlavním Boží nepřítelem. Jak chce papež svým věřícím vysvětlit, že má kolem sebe duchovní osoby, které přivádějí ďábla do samého srdce církve?

Od dob seslání Ducha Svatého dělila sv. Františka z Assisi dlouhá doba dvanácti století. Za tu dobu se kultura pořádně změnila, ale světec Boží tak důvěrně vedený samotným Pánem vůbec nepokládal za potřebné přizpůsobit náboženství nové kultuře. A proč taky? Vždyť už tehdejší kultura a pokrok nebyly nic jiného než stejná ďáblova návnada, s jakou si svého času troufal na samotného Pána. „Toto všechno ti dám, jestliže se mi budeš klanět.“ Svatý František se naopak od světské kultury, která zdeformovala náboženství, odvrátil rozhodně a radikálně zpět k autentickému evangeliu. Neholedbal se přitom ostentativním pauperismem, ale vzal na sebe Kristův kžíž i jeho rány.

Máme-li použít Bergolgiovo oblíbené captatio, že to či ono není to a to, tak můžeme říct, že evangelium není procházka růžovým sadem. Je to docela přísná a strohá řehole následování Krista po strmé a úzké, trnité cestě, která je pak nekonečně vyvážena teprve nebeskou blažeností před Boží tváří. Zcela srozumitelně to demonstruje podobenství o boháči a Lazarovi, které platí a bude platit až do konce světa. A platí o to více, že ďáblu se skutečně podařilo dosáhnout toho, že se mu lidé klanějí, a to dokonce i ti, kteří patří k Božím vyvoleným a zasvěceným.

Vlk v baránkovej koži

Jaké kultuře se to chce papež František otevírat? Musí přece velmi dobře vědět, že to není nic jiného než načančaná, nazdobená a pozlacená kultura smrti. Copak nevidí, že ti, kteří ho k tomu podněcují a kteří to od něho očekávají, jsou nepřekonatelní lháři a vrazi? Mluví o péči o chudé a o osvobození zbídačených národů, ale kdo je zotročil a zbídačil? Vždyť je to plánovitá podvodná práce jejich světovlády, to oni vyvolávají hladomory a provokují všechny války, oni z ďáblovy inspirace chtějí drasticky zdecimovat lidskou populaci, a aby měli zcela volné ruce, potřebují zlikvidovat jako poslední překážku nepohodlnou Kristovu církev. K čemu může vést dialog s nimi? Vždyť každé jejich slovo nevede nic jiného než snaha církev co nejdříve utopit v anonymním a bezedném celosvětovém náboženství. Jediný výsledek všech těchto „dialogů“ je ten, že se cítí posíleni a povzbuzeni ve svém bezbožném šílenství, jestliže i papežové jim potřásají pravicí a zasedají s nimi ke společnému stolu. A takovým zločincům se přidala a zaprodala dokonce církevní knížata oděná v purpuru, který má symbolizovat jejich věrnost Kristu Králi a připravenost prolít za něho a jeho církev kdykoliv svou krev!

Pokud si někdo myslí, že svou vstřícností ďáblu a jeho pohůnkům dává najevo svou lásku, je na velkém omylu. Činí úplný opak. Láska není cukrkandl. Láska bez kříže a bez pravdy je ďáblovo lízátko, na jehož konci je smrt. Každému soudně uvažujícímu křesťanu musí být nad sluce jasné, že dokud poslední zednář neopustí Vatikán a církev, žádná reforma nemá vůbec smysl. Už není doba na sladké perličky. Zbývá nám jediná a poslední možnost: Padnout na kolena v postu a žínici, jak to v Ninive nařídil velmi moudře a prozřetelně kající král. Protože Pán přijde v den, kdy to nikdo nečeká, a v hodinu, kterou nikdo netuší. Pak bude pláč a skřípění zubů. Modlete se a bděte, abyste nepropadli pokušení!

Relief hrastovlje

Dnešního dne (4.10.2013) dovršily tyto stránky rok své existence. Za tento čas byly zde shromážděny velmi četné dokumenty a úvahy z různých pramenů a od různých autorů, ze kterých jednoznačně a nezvratně vyplývá tragická skutečnost: Druhý vatikánský koncil je scandalum scandalorum. Místo Duchu Svatému dopřála církev sluchu svým úhlavním nepřátelům a z jejich lstivého podnětu k nesmírnému pohoršení všech věřících i nevěřících opustila svatou apoštolskou nauku a přijala za své to, co již před tím sama neomylně odsoudila. Naplnila se tak na ní slova svatého apoštola Petra: vrátila se k tomu, co zvrátila, a válí se v blátě. To vyvolalo, vyvolává a bude dlouho vyvolávat řetěz dalších nedozírných pohoršení, která mají katastrofální dopad na miliony duší, za které budou zaslepení pastýři skládat neúprosné účty. Ve své rostoucí slepotě chtějí toto zbloudění navíc korunovat „svatořečením“ těch, kteří za toto pohoršení nesou hlavní odpovědnost. Naplňuje se tak do slova a do písmene všechno, co bylo dávno předpovězeno o ztrátě víry a nadvládě Antikrista, jak to řekl sám Pán svým nepřátelům: „Toto je vaše hodina a vláda temnoty.“

madonn-siracusa

Prevzaté z lumendelumine.cz

 

Bergoglio, slobodomurári a II. vatikánsky koncil