Jak pohřbít Benedikta

Ačkoli Benedikt ještě žije, František hledá způsob, jak ho pohřbít. František od počátku svého působení praktikuje agendu, proti jaké se Josef Ratzinger stavěl po celý svůj život. Opojení pastorací bez ohledu na nauku, rozličná aplikace disciplinární i nauková v místních církvích, připouštění „rozvedenců“ ke svátostem, to vše Ratzinger odmítal již před více než dvaceti lety v debatě s kardinálem Kasperem.

Konflikt začal v roce 1992, kdy skupina katolických teologů začala šířit názory, že i když je nauka všeobecná a neměnitelná, vzhledem ke konkrétní pastorační realitě může být přizpůsobena. Stačí srovnat progresivistickou Evropu a konzervativní Afriku.

Aby tuto ideu zbrzdili, Jan Pavel II. a prefekt Kongregace pro nauku víry Ratzinger trvali na faktu, že všeobecná církev je ontologicky i chronologicky realitou nadřazenou jakékoliv individuální církvi. Žádná „anglikánská“ odlišnost nemohla za JP2 existovat.

Za touto zdánlivě akademickou debatou mezi místní a univerzální církví se ve skutečnosti skrýval spor v otázce přijímání eucharistie „rozvedených a sezdaných“. Kasper oponoval papeži a navrhoval, aby v takových případech rozhodování o připuštění k eucharistii spadalo do kompetence jednotlivých biskupů.

V roce 1994 Vatikán odmítl Kasperovy návrhy v listě, který podepsal Ratzinger:

Jestliže rozvedení uzavřou nový sňatek, nacházejí se v situaci, která objektivně odporuje Božímu zákonu. Dokud tato situace trvá, nemohou přistupovat ke svatému přijímání.

Kasper nebyl ochoten ustoupit a v souboru písemností publikovaných v roce 1999 kritizoval dopis Vatikánu a trval na legitimní nezávislosti místních církví.

Ratzinger odpověděl po roce osobním dopisem. Ten patří k dokumentům, za něž byl označován rigidním zastáncem doktríny, i když to právě v tomto případě nedopovídá skutečnosti. Ratzinger s německým romantismem popisuje církev jako „dějiny lásky mezi lidstvem a Bohem“. Interpretuje evangelium jako druh teologické deváté symfonie, ve které celé lidstvo tvoří jednotu.

Idea, která chce celé lidstvo spojit v Kristově Těle. Je zde jen jedna nevěsta, jedno Kristovo Tělo, nikoliv různé nevěsty a různá těla. Církev není nějaká struktura, která může být lidskou vůlí měněna nebo zrušena. Tuto formu je třeba milovat a respektovat, nikoliv zpochybňovat.

Univerzálnost církve ovlivňuje otázky zdánlivě navzájem nespojené, jako je sv. přijímání a rozvod. Ratzinger cituje list Korinťanům, ve kterém sv. Pavel popisuje jednotu církve a vztahuje ji na svátosti přijímání a manželství. Tak jako se dvě osoby sňatkem stávají jedním tělem, tak se také mnoho osob skrze Eucharistii stává jedním tělem. „Protože jsme jedno tělo, jíme všichni tentýž chléb“.

Pouto, které Pavel stanoví mezi manželstvím, Eucharistií a jednotou církve, má sloužit jako napomenutí, že kdokoliv poruší jednu jednotu, porušuje všechny tři.

Kasperova odpověď se objevila v jedné publikaci zveřejněné v USA, a je možno ji pokládat za anticipovaný Františkův program. Začíná základním rozlišováním: „Nedospěl jsem k takovým závěrům abstraktním uvažováním, ale pastorační zkušeností.“ Kasper pak zamítá „kategorické odmítnutí přijímání pro všechny rozvedené žijící v novém svazku a restriktivní pravidla pro přijímání Eucharistie. Všechny současné kontroverze Františkovy éry nacházíme shrnuté již deset let před jeho zvolením.

Na pozadí této disputace – a mnoha dalších – se skrývá téma liturgie. Ratzinger byl známý jako zastánce „reformy reformy“, programu, který chtěl vyloučit liturgickou diskontinuitu v řečišti kontinuity obou historických forem. Kasper naopak používá diskontinuitu, která vzešla z 2VK, aby ospravedlnil nejnovější změny katolického života: „Naši věřící jsou si dobře vědomi flexibility zákonů a norem; mají v té věci široké zkušenosti z posledních desetiletí. Zažili změny, které nikdo nepředvídal a nepokládal za možné.“ Evely Wugh dokumentoval, jak katolíci z doby koncilu zažili „povrchní revoluci v tématech, která se jevila jako permanentní“. Kasper objímá tuto povrchní revoluci, která by mohla ospravedlnit další, ještě podstatnější.

Je to chyba, že Ratzinger neviděl věci stejným způsobem. „Bohužel, Ratzinger pojímal otázku vztahů mezi všeobecnou církví a církvemi místními jako otázku čistě teoretickou a nebral v úvahu konkrétní pastorační zkušenosti.“

Kasperova mluva, i když byla prošpikována mnoha klišé, měla v sobě obdivuhodnou rétorickou svůdnost. Všichni máme náklonnost podlehnout vizím jednoty s komfortními sliby. Kontrast mezi těmito dvěma osobnostmi je tedy jak rétorický, tak doktrinální: Ratzinger inspiruje, Kasper nabízí úlevu.

Američtí vydavatelé vyzvali Ratzingera, aby řekl, co z toho přijímá a na co se dívá s nevraživostí. Jeho odpověď konstatuje, že křest je reálnou trinitární událostí; jsme pokřtěni nejen v Otci, Synu a Duchu Svatém, ale také v jejich jménu. To pak znamená, že se nestáváme údy různých místních křesťanských asociací, ale jsme spojeni v Bohu. Z toho důvodu všichni ti, kteří byli pokřtěni v kostele v Berlíně, nacházejí svůj domov v jakémkoliv chrámu v Římě, v New Yorku, Kinshase, v Bangladéši či jakémkoliv jiném místě světa, jako by byli pokřtěni právě zde.“ Není třeba vyřizovat žádné byrokratické dokumenty o změně pobytu. Jedná se stále o jedinou a tutéž církev.

Kasper uzavřel debatu v roce 2001 v editorialu, kde tvrdil, že „není bezvýznamné… vyžadovat určité konkrétní akce… nikoliv v životě politickém, ale v onom pastoračním“. A v tomto bodě se zdálo, že kontroverze je uzavřena. Ratzinger se stal papežem a na Kasperův návrh se zapomnělo.

Kasper a Bergoglio

Po dvanácti letech nově zvolený papež František oživil Kasperovy návrhy. V jednom svém vystoupení František vychválil Kaspera a uvedl ho znovu do všeobecné církve jako „dobrého a talentovaného teologa, jehož poslední spisy velmi pomohly novému papeži“. Dnes víme, že Bergoglio pozorně sledoval Kaspera dlouho. Zabýval se jeho naukou pilně více než deset let.

Vůči této výzvě zachoval Benedikt absolutní mlčení. Je tu však jedno dilema. Kam lidská paměť sahá, žádný papež se nikdy nepostavil tak otevřeně proti svému bezprostřednímu předchůdci, který navíc v tomto případě přebývá ve velké blízkosti. To je důvod, proč stoupenci Františkovy agendy jsou tak znepokojeni pokaždé, když Benedikt promluví, zvláště pak promluví-li způsobem, jakým obdařil svou chválou kardinála Saraha. Kdyby ti dva v bílém byli skutečně zajedno, Františkovy opory by neměly strach z německého vzdělance, procházejícího se po vatikánských zahradách.

A tak dva papežové, jak ten aktivní, tak ten emeritní, ten, který mluví a mluví, i ten, který mlčí, zůstávají na protipólech. Koneckonců není důležité, kdo mluví víc, ani kdo bude mít poslední slovo. Když srovnáme opojná slova Benediktova s prázdnotou jeho nástupce, není možné nezaznamenat ten rozdíl: jeden papež je ozvěnou apoštolů, druhý papouškuje Waltera Kaspera: nezáleží na tom, kdo z nich zemře jako první; Benedikt Františka přežije.

Matthew Schmitz, šéfredaktor di First Thing

Pramen: Chiesa e post concilio

Prevzaté z lumendelumine.cz

 

Ako pochovať Benedikta XVI.