Sv. Jan Maria Vianney a Eucharistie

Celá kněžská služba svatého faráře arského se soustřeďovala na Eucharistii. Jan Maria celým svým životem, kázáním i službou svátosti pokání a Eucharistie ukazoval na největší poklad: osobu Zmrtvýchvstalého Pána Ježíše Krista, který žije a působí v katolické církvi: odpouští hříchy, uvolňuje z moci satana, léčí všechny duchovní rány a převádí z časného života do života věčného.

Pomluvy a pokušení

Nekompromisní boj proti všem projevům hříchu se setkal se značným odporem některých farníků. Horlivé pastýře nemají síly zla v lásce a využívají každé příležitosti, aby je zastrašily a znechutily. Posluhují si přitom lidmi, kteří podléhají jejich vlivům. Ve farnosti se začalo šeptat, že farář je nesnášenlivý, nadmíru přísný a vměšuje se do soukromého života. Nespokojenost rostla, protože farář mnoha věřícím, kteří nechtěli skoncovat s hříšnými obyčeji, odmítl udělit rozhřešení.

V důsledku opakovaného napomínání děvčata z Arsu přestala navštěvovat taneční zábavy, na kterých docházelo k nepřístojnostem. To nesmírně pobouřilo některé mladíky z Arsu i z okolí. Začali šířit pomluvy, že farář vede nemravný život, začaly se objevovat anonymní dopisy plné lží a pomluv. Podobné hanopisy byly vyvěšovány jako plakáty, dělali mu výtržnosti pod okny a zašli tak daleko, že označili faráře za otce nemanželského dítěte. Na konci svého života se Jan Maria přiznal: „Kdybych byl věděl, co mě v Arsu čeká, když jsem tam přišel, byl bych v té chvíli zemřel.“

Tyto pomluvy byly pro faráře arského zdrojem tak velkého duchovního utrpení, že byl blízko rozhodnutí z farnosti odejít. O tom, že nakonec zůstal, rozhodl jediný důvod: jeho odchod by mohli pokládat za potvrzení všech pomluv.

Čím více byl napadán, tím více se odevzdával do Božích rukou, ze srdce odpouštěl všem svým nepřátelům a modlil se za jejich obrácení. „Dovolil jsem jim, ať říkají na mě, co chtějí, a tak jsem je nakonec přivedl k tomu, že umlkli.

Myslel jsem, že mě z Arsu vyženou holí, že mě biskup suspenduje a vsadí do konce života do vězení… Vidím, že jsem si takovou milost nezasloužil.“

Tímto duchovním utrpením však Pán svého kněze formoval. Dovedl ho k takovému stupni pokory, že Jan Maria se radoval, když jím pohrdali. Jedinou odpovědí na všechny pomluvy bylo mlčení, modlitba za pomlouvače a příkladný život.

Pán formuje člověka, když ho provede duchovním utrpením, dopouští na něho různá pokušení, zvláště zmalomyslnění a zoufalství. Jan Maria zakusil vnitřní temnoty, ve kterých se mu zdálo, jako by ho Bůh opustil. Ale v této zkoušce nepřestával Pánu bezmezně věřit a důvěřovat.

Říkal: „Když milujeme, utrpení přestává být utrpením. Čím více utíkáš od kříže, tím více na tebe padá. Je třeba se modlit, abychom kříže milovali. Pak se stanou sladkými.“ Sám to zakoušel po dobu až pěti let. „Těžce mě očerňovali, byla to těžká protivenství. Bůh je mi svědkem, že mi nechybělo křížů, bylo jich více, než jsem mohl unést, ale začal jsem se modlit, abych si zamiloval utrpení, a pocítil jsem se šťastným. Poznal jsem, že jen v lásce k utrpení je pravé štěstí. …Všechny naše těžkosti vycházejí z toho, že nemilujeme kříž. (…) Nejvíce sloužíme Bohu tím, když děláme to, co nám nepůsobí příjemnost a zalíbení.“

Svatý Jan Vianney nám připomíná, že utrpení, které neobětujeme Bohu, je silou, která ničí člověka – proto musíme každý kříž a každé utrpení obětovat Kristu a pak se stane zdrojem milostí a Božího požehnání.

Svatý dar svátosti kněžství

Svatý farář arský si byl vědom odpovědnosti za spásu svých farníků a všech těch, kteří využívali jeho kněžské služby. Byl si vědom, jak velkým darem pro lidstvo je svátost kněžství, kterou Ježíš ustavičně zpřítomňuje svou spásu. Proto zdůrazňoval věřícím, že kněžství je svátost, která se týká všech lidí. „Kněz je člověk, který obdržel od Boha všechnu jeho moc. Jako Otec poslal mne, i Já posílám vás, řekl Pán prvním kněžím. Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření. Kdo vás slyší, mne slyší, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá,“ hlásal z kazatelny.

„Když kněz uděluje rozhřešení, neříká: »Bůh ti odpouští«, ale »Já ti odpouštím hříchy«. Při proměňování neříká: »Toto je Pánovo Tělo«, ale »Toto je moje Tělo«. Kdybychom neměli svátost kněžství, neměli bychom Pána mezi námi. Kdo ho vložil do svatostánku? Kněz. Kdo přijal vaše duše do společenství Církve, když jste se narodili? Kněz. Kdo je sytí, aby měly sílu k pozemské pouti? Kněz. Kdo je připravuje, aby mohly stanout před Bohem vykoupány v Kristově Krvi? Kněz, vždy kněz. A když vaše duše upadne do smrtelného hříchu, kdo vás vzkřísí k životu? Jen kněz. Nenajdete žádné dobro, které pochází od Boha, aby za ním nestál kněz.

Zkuste se vyzpovídat před Matkou Boží nebo před andělem. Rozhřeší vás? Ne. Mohou vám dát Tělo a Krev Páně? Ne. Nejsvětější Panna Maria nemá moc učinit z hostie Tělo svého Syna. I kdyby před vámi stálo dvě stě andělů, nemají moc odpustit vám hříchy. Jen kněz může říct: »Odpouštím ti hříchy, jdi v pokoji.«

Kněžství je skutečně něčím nesmírně velikým. Kněz to plně pochopí až v nebi. Kdybychom pochopili na zemi, co je kněžství, zemřeli bychom, nikoliv z dojetí, ale z lásky.

Ale kněz není knězem sám pro sebe: Sám sobě nemůže udělit rozhřešení ani jinou svátost. Kněz nežije pro sebe, kněz žije pro vás. Když chce někdo zničit náboženství, útočí nejdříve na kněze, protože tam, kde není kněz, kde není oběť mše svaté, není Boží kult. (…) Kněžství je záliba Ježíšova Srdce. Když potkáte kněze, myslete vždy na Ježíše.“ (z Kázání o kněžích)

Svatý dar svátosti kněžství vkládá Ježíš do povolaných srdcí slabých a hříšných lidí. Proto je nesmírně důležité, aby se věřící denně modlili za kněze, za jejich vytrvalost v povolání a za svatost jejich života. Z pádu kněze se raduje jen satan a jeho oblíbenci.

Demaskovat působení satana

Největšího pokroku v duchovním životě se dosahuje každodenním přemáháním pokušení, slabostí a hříchů. Svatý farář arský celým srdcem toužil dosáhnout toho, aby všechny své farníky přivedl ke spáse. Proto se nejen modlil za jejich obrácení, ale také se na ten úmysl přísně postil, bičoval a trestal. Uvědomoval si, že největším neštěstím člověka je hřích a setrvávání ve hříchu, protože konečným důsledkem je zavržení na věky. Proto s velkou horlivostí demaskoval působení satana, který v každém pokušení představuje hřích jako atraktivní zdroj štěstí.

Varoval farníky těmito slovy: „Hřích je katem Boha a vrahem duší. A přesto si v něm libujeme! Jaké je to šílenství! Kdybychom si to dobře uvědomovali, měli bychom k hříchu takový odpor, že bychom nebyli schopni se ho dopustit. (…) Kdybychom se ve chvíli pokušení k hříchu podívali na Ukřižovaného, uslyšeli bychom Pána, jak se nás ptá z hloubi své božské duše: »I ty chceš patřit do lůna mých vrahů? Chceš mě znovu ukřižovat?« Podívejte se na ukřižovaného Pána a řekněte si: »Jak mnoho ho stálo, aby vykoupil to, co mé hříchy způsobily Bohu!« To je Bůh, který přichází na zem, aby se stal obětí za moje hříchy, Bůh, který trpí, snáší rány od duše a umírá, protože chce přijmout trest za naše zločiny. Zahleďme se na kříž a uvidíme, jakým zlem je hřích a jak velice ho musíme nenávidět. Podívejme se na sebe a uvidíme, co musíme udělat na zadostiučinění za činy, které jsme spáchali v našem ubohém životě.“ (z Kázání o hříchu)

Farář arský připomínal věřícím, jak velkou duchovní tragédií je hřích, probouzel v nich lítost a touhu po obrácení. Poukazoval na nesmírnost Božího milosrdenství, které je přístupné ve svátosti pokání pro všechny hříšníky. Když za ním přicházeli kajícníci z celé Francie i Evropy, aby se vyzpovídali, byl vždy ve zpovědnici pro ně k dispozici. Věnoval zpovídání i deset hodin denně, a bylo- li třeba, i patnáct a více. Byl to pro něho nesporně velký kříž a umrtvování, ale přijímal je s radostí, protože si byl vědom, že tak Pán vytrhuje duše z moci satana a vrací jim důstojnost Božích dětí. Jan Vianney velmi trpěl, když viděl, že zpovídající se nemá potřebnou lítost: Říkal: „Oplakávám to, co vy neoplakáváte.“ Lhostejné ve víře povzbuzoval k lásce k Bohu, prosil za ně Boha a pak je vedl obtížnou cestou k dozrávání ve svatosti.

Vypověděl rozhodnou válku všem zlým vášním, které se v jeho farnosti zakořenily. Hříšníka zahrnoval všestranným soucitem a péčí jako nemocného člověka, ale pro hřích neměl slitování. „Jestliže duchovní pastýř nechce být navěky zatracen, musí bez milosti bičovat všechny neřesti ve farnosti, musí přitom šlapat po všech lidských obavách, po pohrdání i nenávisti ze strany farníků.“

Jan Maria bez skrupulí prosil, hrozil, pranýřoval všechny nešvary, opilství, frivolnost, klení, sprosté písně a zábavy, které vedou k hříchu nečistoty. Vypověděl válku krčmářům, kteří opíjeli obyvatele, vyzýval všechny k obrácení a k odhození všeho, co vede ke hříchu. Velice brzy vymýtil pohanský zlozvyk nedělní práce, všechny krčmy zbankrotovaly, a tak byla zlikvidována hlavní příčina nouze mnoha rodin.

Nejsilnější pramen duchovní obnovy

Ježíš přítomný v Eucharistii se nacházel v samém centru duchovního života svatého faráře arského. V jednom kázání řekl: „Všechny dobré skutky spolu nemají hodnotu jediné mše svaté, protože ony jsou dílem lidským, ale mše je dílo Boží.“ (…) Na slovo kněze Bůh sestupuje z nebe, dá se uzavřít do malé hostie. Otec se z nebe ustavičně dívá na oltář: »To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.« Vzhledem k zásluhám tak velké oběti nemůže Otec Synu nic odříct. Kdybychom měli víru, viděli bychom v knězi Boha, jako vidíme přes sklo světlo, jako víno smíchané s vodou. (…) Po pozdvihování je mezi námi přítomen stejně, jako je přítomen v nebi. Kdybychom si to plně uvědomovali, zemřeli bychom z lásky. Bůh nás však šetří a skrývá před námi toto tajemství z důvodu naší slabosti.

Jeden kněz začal pochybovat, že jeho slova skutečně přivádějí Krista na oltář. V tu chvíli hostie, kterou držel v ruce, začala ronit krev, která vsakovala do korporálu. Kdybychom uslyšeli, že v tu a tu hodinu má vstát z hrobu nějaký mrtvý, hned bychom tam běželi, abychom viděli zázrak. Není snad proměnění chleba v Tělo a vína v Krev větší zázrak než vzkříšení mrtvého? Abychom se dobře připravili na mši svatou, potřebujeme nejméně čtvrt hodiny. V tu dobu je třeba se hluboko ponížit před Bohem vzhledem k hlubokému ponížení, jaké vykonává Kristus ve svátosti Eucharistie. Je třeba udělat zpytování svědomí, protože je nutné, abychom byli v posvěcující milosti. Kdybychom znali cenu mše svaté, – lépe řečeno kdybychom měli hlubší víru – účastnili bychom se jí s větší horlivostí.

Pamatujte si příběh o tom, jak jeden svatý kněz se modlil za svého přítele, protože Bůh mu dal poznat, že je v očistci. Uznal tedy za nejlepší obětovat za něho mši svatou. Když nastala chvíle proměnění, vzal kněz hostii do ruky a řekl: »Věčný a svatý Otče, udělejme výměnu. Ty držíš v očistci mého přítele, a já držím v rukou Tělo tvého Syna. Uvolni mého přítele a já Ti obětuji Tvého Syna se všemi zásluhami jeho umučení a smrti.« A skutečně. V okamžiku pozdvihování uviděl svého přítele, jak vystupuje do nebe v záři slávy. Chceme-li Boha o něco prosit, udělejme to také tak. Po svatém přijímání obětujme Otci milovaného Syna se všemi zásluhami jeho umučení a smrti a Bůh nám nebude moci nic odříct.“ (z Kázání o mši svaté)

Kněz Jan Maria Vianney říkal, že oběť mše svaté a svaté přijímání jsou dvě nejúčinnější cesty, jak dosáhnout proměny srdcí. Mše svatá byla pro něho velkou radostí a nejdůležitější událostí každého dne. I při návalu práce se na ni chystal vždy nejméně 15 minut. Mši svatou sloužil s velkou usebraností. Příčinou pádu kněze je nedostatek usebranosti při mši svaté.

Pro svatého faráře arského byla duchovním centrem farnosti přítomnost Krista v Eucharistii. Časně ráno nebo večer celé hodiny adoroval před Ježíšem ukrytým v Eucharistii. Při kázání často ukazoval na svatostánek a vzrušeně oznamoval: „On je tam!“ Jeho postoj a učení způsobilo, že farníci se začali modlit před svatostánkem a chodili do kostela i ve všední den.

Svatý Jan Maria věděl, že pramenem duchovní obnovy farnosti je Ježíš Kristus přítomný v Eucharistii. Od samého začátku svého působení shromáždil skupinu osob, která se každodenně účastnila mše svaté a spolu s ním adorovala. Ještě před masovým přílivem poutníků byly v kostele vždy osoby, které adorovaly před svatostánkem. Učil je, aby mnoho nemluvily, ale v radosti setrvávaly v přítomnosti Pána… On sám vyprávěl se vzrušením: „Ludvík Chaffangeon, farník mé farnosti, časně ráno cestou na pole postavil motyku u dveří a šel dovnitř, aby se pomodlil. Tak se pohroužil do modlitby, že ztratil pojem času. Jeho soused, který pracoval opodál, se velmi divil, že není na poli. Když skončil práci, uviděl u dveří motyku, vstoupil dovnitř a našel před svatostánkem Ludvíka, jak se usebraně modlí. Zeptal se ho: »Co tu děláš?« Ludvík odpověděl s největší prostotou: »Dívám se na Boha a Bůh se dívá na mne« … V těch slovech je obsaženo celé obcování s Bohem,“ – řekl se slzami v očích svatý farář Arský.

Prevzaté z lumendelumine.cz

Viď aj knihu od Wilhelma Hünnermanna „Farár z Arsu

8. 8. – sviatok svätého Jána Maria Vianney