3.10. je sviatok pátra Pia z Pietrelciny, ktorý už dnes vatikánska „cirkev“ neslávi.

Tento svätec je druhým  človekom po svätom Františkovi z Assisi, ktorý bol obdarovaný ranami Ježiša Krista.

Pripomeňme si teraz niektoré súvislosti:


Otec Pio ukřižován církví antikristů

 3. 10. 2018

Bomba přišla poštou před několika měsíci. Nedělal jsem poplach, protože byla zformována ve 176 stránkách formátu A4 s uklidňujícím titulem pro mé domácí, kteří vědí, kdy se může argument stát explozivní: P. Pio. Vzali to jako jeden z rukopisů, jaké dostávám s ujištěním, že se jedná o senzační zjevení, a se zdvořilou žádostí, abych našel vydavatele pro tento účel. Ale pod titulem zdánlivě neexplozivním byl nápis „Geneve AID 1963“. Jde o „Ženevu“, mezinárodní asociaci na obranu osoby a díla P. Pia z Pietrelciny, 1963, jinými slovy 176 stránek prvního italského překladu nedostupné knihy Bílá kniha, kterou Emanuelle Brunatto, předseda Asociace na obranu otce Pia, zpracoval za účelem obžaloby druhého pronásledování svatého kapucína a za jeho osvobození. Zkrátka bomba.

Emanuelle Brunatto

 V dopise přiloženém k dokumentu, mnich, který mi ho poslal, říká:

Brunatto hrozil zveřejněním této „Bílé knihy“ biskupům a kardinálům za de facto pronásledování otce Pia. Tuto „Bílou knihu“ všichni znají, ale nikdo ji nečetl, buď proto, že je nedosažitelná, nebo proto, že je výbušná. Těch několik exemplářů, které zbyly, jsou ve francouzštině. Toto je první italský překlad, o kterém vím. Jistě, zveřejnit ho je nerozumné. Je pravda, že uplynulo padesát let a všechny osoby v ní citované jsou po smrti, ale ve skutečnosti se zde zvedá opona velkého a málo povzbudivého scénáře. (…) Jisté je, že s tímto dokumentem se musí seznámit ti, kteří chtějí otce Pia studovat a kteří ho milují.

PODEZŘELÁ SMRT PUBLIKÁNA

Jméno Emanuelle Brunatto, který se s oblibou označoval za „Publikána“ pro svůj ztřeštěný život před obrácením a pro nestřídmosti, kterým nedokázal odporovat ani potom, je málo známý i čtenářům životopisů otce Pia: byl duchovním synem svatého kapucína, před nímž se obrátil ve 28 letech roku 1920. Žil dlouho v klášteře v San Giovanni Rotondo v cele číslo 6 vedle cely světce s číslem 5, ministroval mu při mši každé ráno a seděl na kůru po jeho boku. A byl především nejúčinnějším a neúnavným obráncem otce Pia během jeho dvou pronásledování, která vytrpěl z vůle církve.

O „Publikánovi“ se mluvilo málo nebo vůbec zvláště v knihách oficiálního charakteru. Bylo řečeno, že je lepší vyhnout se připomínání této postavy včetně energických metod, kterých používal v případě potřeby. Toto dílo přispělo k rehabilitaci a procesu svatořečení otce Pia. Není to právě úctyhodná idea, jestliže k uznání svatosti křesťana má posloužit zamlčení tak velké porce pravdy o jeho životě. Ale ve skutečnosti pro správné syny svaté římské církve existuje jiný problém: připomínat Emanuella Brunattiho znamená vyprávět, co vyšlo na světlo skrze člověka, kterého otec Pio nazýval „“poliziottu“ pro jeho vyšetřovací nadání: je to pekelný důsledek hanebnosti a mrzkosti, zrady víry a morálky na každém kroku, bolestné cesty, která vede ze San Giovanni Rotondo až k samému srdci křesťanství.

A bohužel, znamená to také připomenout, že jeho smrt, ke které došlo mezi 9. a 10. únorem 1965, uvedená jako následek srdečního kolapsu, zanechává více než jednu pochybnost. Něco, a snad více než něco tu nesouhlasí“, říká Alberindo Grimani, zbožný znalec otce Pia a současný ředitel Archivu Emanuella Brunattiho.

Možná, že je to jen náhoda, ale ráno onoho 10. února měl Brunatto smluvenou schůzku s přítelem Luigi Peronim, ředitelem Modlitebního společenství otce Pia a životopiscem světce, a měl mu svěřit část dokumentace sebranou při posledních šetřeních, aby byla v bezpečí. Peroni přišel, když již byla v domě policie.

Giuseppe Pagnossin, jiný světcův ctitel, napsal v knize Kalvárie otce Pia, že 7. února přijal v přítomnosti svědků telefonát, ve kterém Emanuel zděšeně sděloval: „Jsem velmi znepokojený a sklíčený, nechám toho případu, protože kapucíni chtějí moji kůži.“ Telefonát stejného obsahu i tónu přijal ze San Giovanni Rotondo také Francesco Morcaldi, muž, který stál od počátku po boku Baunattiho v boji na obranu otce Pia.

ŘETĚZOVÁ REAKCE

Il Libro Bianco, Bílá kniha, soubor dokumentů, které Brunatto shromáždil za desetiletí svého vyšetřování a vhodně uložil v bezpečí, ležela nyní na mém psacím stole přeložená do italštiny s oním neškodným titulem životopisu Padre Pio. Obsah vhodný k poznání a přečtení jakožto něčeho z nedávných dějin církve a především jako zpětný pohled je opravdu bomba, ale taková, která zapaluje doutnák řetězové reakce ještě mohutnějších explozí. Její osnova je utkána ze souvislých narážek na fakta a osoby, které Brunatti poslal výslovně na scénu s datem, okolnostmi, jmény a příjmeními ve dvou předchozích publikacích: Lettera alla Chiesa (Dopis církvi), vytištěné 1929 a podepsané Francesco Mocaldim, a Anticristi nella Chiesa di Cristo (Antikristi v Kristově církvi) vytištěné 1933 a podepsané pseudonymem John Willoighby; dvě knihy rozličného obsahu napsané za účelem osvobození otce Pia z věznění, k němuž byl odsouzen, knihy, kterých se věznitelé ubohého mnicha velmi obávali, ačkoliv se nikdy neobjevily v knihkupectvích a dodnes jsou nedostupné. Takřka nedostupné, abychom byli přesnější.

Tyto knihy nám umožňují vytvořit si hypotézu, jaká byla skutečná povaha poslání, které nebe svěřilo otci Piovi z Pietrelciny. Úkol nahánějící hrůzu vzhledem k provázejícímu utrpení fyzickému i duchovnímu ze zakoušených stigmat. A ještě radikálnější úctu k velkému úkolu zachránit pravou mši, tak jak mi to bylo prezentováno před několika lety, v době, kdy jsem psal s Mario Palmarem Poslední mši otce Pia. Myslím, že dnes mohu říct, že obrana Nejsvětější Božské oběti byla extrémní definice poslání svěřeného od Krista mladému fráteru Piovi, aby napadl zlo v jeho nejhlubším vzniku.

Podle Grimaniho bylo toto poslání alespoň v podstatných rysech popsáno na str. 77 první Brumattiho knihy s titulem Padre Pio di Pietrelcina, kterou římské Officium ihned dalo na index a vykoupilo celý náklad, aby zabránilo rozšíření: „Otec Pio mlčel a někdo se bál, že by řekl příliš mnoho. On však ve skutečnosti zasáhl ještě závažněji: „Jde o to, že na nás kněze čeká strašný trest, přesněji řečeno trest za to, že jsme neudělali nic, abychom tyto duše získali pro Boha. Já si myslím, ano, že nás kněze čeká těžký trest“.

Neřekl, že tento trest se týká jen nehodných kněží, nýbrž „nás kněží“, a on to zakoušel na svém těle, na své duši a ve svém duchu. Trpěl ve svém kněžství za deformaci, kterou způsobili jeho bratři kněžství Ježíše Krista, právě tak, jako Ježíš trpěl na kříži za hříchy lidí.

To je potvrzeno od té doby, co mladý fráter napsal svému zpovědníkovi 7. dubna 1913:

V pátek ráno jsem byl ještě na lůžku, když se mi zjevil Ježíš. Ukázal mi velký zástup kněží řeholních i diecézních, mezi nimiž byly různé církevní osobnosti. Z nich někteří právě celebrovali, jiní se k tomu připravovali, jiní odkládali bohoslužebná roucha.

Pohled na Ježíše ve stavu úzkosti mě naplnil velkým utrpením a chtěl jsem se ho zeptat, čím tak převelice trpí. Neměl jsem pro to vysvětlení. Jeho pohled se obrátil k oněm kněžím. Ale pak jako zděšený, jakoby byl unaven z této podívané, se obrátil ke mně, a s nesmírnou hrůzou jsem spatřil dvě slzy, které mu stékaly po tvářích. Odvrátil svou tvář od toho zástupu kněží s výrazem velkého znechucení a zvolal: Řezníci!

DEN, KDY SE SETKALO NEBE A ZEMĚ.

Jak hluboké bylo toto znetvoření a kam až sahala odpovědnost, dokumentuje Brunatto v následujících dvou zkoumáních: Ale nyní je třeba udělat krok zpátky.

V chrámě Santa Maria del Monte v Campobasso je obraz, který představuje Pannu Marii, jak se zjevuje mladému fráteru Piovi a ukazuje Krista, jak obtížen křížem kráčí na Kalvárii. Byl to otec Pellegrino di Sant´Elia v Pianisi, fráter, který zůstával otci Piovi velmi blízký až do posledních okamžiků jeho pozemského života, který chtěl, aby malíř Amedeo Trivison namaloval tento obraz. Bylo to v roce 1971: „Amedeo, Madona se několikrát zjevila otci Piovi. Ty jsi tak zbožný, musíš namalovat obraz, aby připomínal nejdůležitější zjevení, onoho dne o Nanebevzetí v roce 1905, v den, kdy otec přijal poslání, že bude druhým Kristem.

Po vidění v roce 1903, které mu představovalo život ustavičného zápasu s démonem, v roce 1905 přišel požadavek, aby se mladý fráter připojil k Oběti Kříže a prožíval utrpení Spasitele. Mnohem později se Pio svěřil Luigi Peronimu „Moje poslání skončí, až se na zemi už nebude soužit Mše. A pak při jiné příležitosti: Svět by mohl zůstat bez slunce, ale nikoliv beze Mše svaté. „Moje poslání skončí až mojí smrtí.“

Co jiného ukazovalo nebe bratru Piovi v den Nanebevzetí Panny Marie a v dalších nebeských viděních, ne-li poselství, která posuzována lidským chápáním byla tak znepokojující?

Myslím, že Alberindo Grimani byl mezi prvními, kdo si kladl tyto otázky před obrazem v Santa Maria del Monte, a z toho důvodu dospěl jako první mnohem dále než ostatní. Závěr, který jsem si z toho udělal před deseti roky, byl jen jednou částí odpovědi. Snad jsem hledal jen onen fragment, ale především mi scházela série informací z první ruky, které jsem nyní našel, když v mé kanceláři explodovala bomba Bílá kniha, která vyvolala řetězovou reakci v Romanzo infernale.


Otec Pio proti bergoglianismu

Otec Pio zemřel před 50 lety v roce 1968, který chtěl smést samotnou postavu „otce“, tzn. autoritu, zákon, odpovědnost a tradici (horlitelé 1968 byli dokonalými služebníky kapitálu, proti kterému údajně chtěli bojovat).

Po „smrti otce“ jsme zdědili jen trosky a jako sirotci jsme se ocitli v područí pánů, kteří nejdříve chtěli diktaturu proletariátu, a pak nám zavedli diktaturu relativismu.

Dodnes tedy působí nikoliv jako otcové, ale stále jako páni, kteří usilují zničit národy. Bez otců se lidstvo stává infantilní a ztracené, propadlé narcismu.

Proto „páter Pio – svatý kapucín“ je stále více živý a má národ svých synů, který stále roste právě kvůli zmatku v této ztroskotané a osiřelé modernosti.

RÁNY A TRYSKY

Páter Pio, který na svém těle nesl rány Božího Syna, Spasitele světa, zjevil znameními a vzrušujícími zázraky mocnou lásku Otce, jediného Otce. Ony rány jsou tryskami, ze kterých dodnes proudí řeky milosti a požehnání. To je to, co přitahovalo a dodnes přitahuje zástupy do San Giovanni Rotondo.

Otec Pio přijal stigmata přesně před sto lety, v onom roce 1918, kdy se schylovala ke konci „neužitečná jatka“ tolika synů, vyslaných, aby absurdně padli v první velké válce mezi pány světa.

Když zbožný mnich spatřil ve vidění Kristovu bolest pro zkázu světa, zeptal se ho, co by mohl udělat, a Ježíš mu odpověděl tím, že ho připojil ke svému utrpení: dal mu stigmata.

Neboť utrpení pokládá svět za neužitečné a dokonce za prokletí, ale po Kalvárii Božího Syna se utrpení přijaté jako oběť spolu s Kristem stává nejmocnější silou na změnu dějin.

Je to neuvěřitelný paradox, protože člověk, který trpí, člověk nemocný, přibitý na lůžko nebo na kříž se jeví jako nejnemohoucnější osoba. Ve skutečnosti mu však náleží kralování, panování nad vesmírem. To je cesta, jak se spojit s Kristem a přijmout spoluúčast na jeho božství.

KARDINÁL SIRI VYSVĚTLUJE

Fakt stigmat připadl na rok 1918. Na měsíce, kdy se uskutečnila ruská bolševická revoluce a začala epocha totalitarismů, ideologií a prometheovských záměrů: člověk se bohovraždou chce stát pánem světa (záměry, které trvají dodnes).

Kardinál Siri dokázal vystihnout historický význam stigmat. Stigmata, která snášel P. Pio spolu s dalším fyzickým i duševním utrpením, probouzejí vnímavost lidí ke Kristovu Tělu jako prostředku spásy (…) Je to pravda tak důležitá, že kdykoliv v průběhu dějin lidé na ni zapomněli nebo se snažili ji přehlížet, Bůh vždy zasahoval prostřednictvím událostí, faktů a zázraků. V naší době je pokušení zapomínat na Kristovo utrpení nejsilnější. A Bůh poslal tohoto člověka s úkolem nám tuto pravdu připomínat.

Stigmata byla sama o sobě zázrak, ať už pro svůj nevysvětlitelný vznik a své zmizení, ať už pro nevysvětlitelnou skutečnost, že se nechovala jako všechny lidské rány: každé zranění na lidském těle se zacelí, nebo zanítí.

Ale v případě P. Pia se stalo něco jiného. Tyto rány zůstávaly otevřené po dobu padesáti let a krvácely v souvislosti s eucharistickou obětí.

Světci jsou vždy znamením, které formuje Prozřetelnost, aby oslovila každou historickou epochu, aby v onom období přitahovala lidi k Bohu a přinesla jim spásu.

V případě Otce Pia hrálo nebe tvrdou hru: chtělo ukázal lidstvu dvacátého století – které si namlouvá, že může všechno – kdo má skutečně opravdovou moc nad realitou, nad přírodou, nad časem a prostorem. A chtělo ukázat, že nekonečná moc přichází skrze rány ukřižovaného, je to moc ukřižované lásky, je to moc milosrdného Otce, která promlouvá skrze skutky.

Kardinál Siri, který ze všech nejvýstižněji pochopil tajemství Otce Pia, napsal: »Nikdo nemůže popřít, že tento člověk měl ruce, nohy a bok otevřeny (…) Sama formace způsobených ran, sám živý návrat krve, tyto okolnosti, ze kterých se navíc stává prožitek Kristova umučení, jsou faktem a fakta (…) jsou zde (…) Stigmata ho zastihla, ještě když byl velmi mlád a zůstala s ním až do dne jeho smrti (…) Tento člověk zůstal přibitý na kříži. Stále trpěl pro tyto rány, v určitých chvílích byla tato bolest nesnesitelná. A on ji snášel bez nářku po půl století.

Kardinál dodává: »Všichni víme, že tento člověk viděl budoucnost, že byl spatřen současně na různých velmi vzdálených místech (…) Kolik lidí přicházelo, aby ho zastihli doma (…) kolik jich přicházelo za ním, aby se vyzpovídali u Otce Pia! Řekl jim jejich hříchy a v životě je neviděl. (…) Mnozí k němu přišli nemocní a odcházeli uzdraveni. (…) To jsou fakta, jsou to fakta!«

A zde je vysvětlení těchto mimořádných a nevysvětlitelných „mocí“: Aby toto poslání bylo pochopeno, (…) Bůh zajistil důkazy věrohodnosti a to v té nejširší míře (…) Je to poslání reprodukovat, jak je to jen možné, na prostém člověku, jak velké bylo Kristovo umučení. Lidé měli možnost uvěřit, že ona znamení, která Otec Pio nesl na rukou, nohou a v boku, nebyla sama o sobě vysvětlitelná a Bůh tak naplnil jeho život mimořádnými věcmi.

Právě tak jako Ježíšovy zázraky dokazovaly jeho božství a měly vést k pochopení, že trest na kříži nebyla jeho porážka, nýbrž vítězství a plnost míry jeho lásky k lidem, která přemáhá i smrt.

POSELSTVÍ CÍRKVI

Všichni světci jsou Kristův obraz, ale u některých je tato podobnost evidentnější a přesvědčující. Tak tomu bylo u sv. Františka z Assisi a tak tomu bylo u Otce Pia, který byl jeho duchovním synem.

Mohutné poselství lidem naší doby. Ale také církev musí uvažovat. Neboť P. Pio byl pokorný fráter, který žil ve ztraceném klášteře na jihu, izolován na neschůdné hoře.

Nejenže neudělal nic, aby se zviditelnil, ale chtěl být skrytý před světem a zvláště dělal všechno, aby faktická stigmata skryl. A přece řeka lidí byla přitahována sem nahoru, aby došla spásy.

A to je lekce pro církev: Pravda se lidem nesděluje tak, že ji přizpůsobujeme, aby je lákala. Klerikální progresismus se domnívá, že probudí pozornost tím, když chytrácky přizpůsobí nauku a morálku světu. Tak jen sůl ztrácí svou slanost a nehodí se k ničemu, než aby byla pošlapána.

To, co přitahuje lidi, je pouze Láska a Moc Božího Syna, která se projevuje ve svátostech, ve světcích a životem věrným Spasiteli.

Antonio Socci, 23. září 2018

Prevzaté a prepracované z lumendelumine.cz

3.10. – Sviatok pátra Pia z Pietrelciny